Ten Pravý (druhý díl)

Část 5 Tyler: Pětka se rozpadá

Z pusy mi stéká potůček krve. 

Cítím, jak mám ústa naplněná krví. Nevydržím to a vyplivnu tekutinu na podlahu, abych se neudusil. Pravá tvář mě brní bolestí a skoro necítím levou paži. Zapřu se rukama o zem a snažím se nadzvednout. Tričko jsem dávno odhodil, protože bylo promočené potem a to stejné udělal i můj protivník. Jeho směsice tetování na hrudi mi vždy připomínalo dokonalé umění, ale nedokázal jsem stát na nohách dost dlouho na to, abych zjistil, co má na hrudi vytetované.

,,To je všechno co máš?" uslyším tvrdý hlas nad sebou těsně předtím, než ucítím silný kop do břicha.

Odkutálím se o pár metrů dál a chytnu se za pravý bok, který mě začne nesnesitelně bolet. Sevřu pevně víčka a otevřu je, abych se vzpamatoval. Zamrkám a překulím se na bok, abych se vyhnul dalšímu útoku. Hans ke mě míří se zuřivým pohledem, kterým by zahnal stádo koní zpět do ohrady bez cizí pomoci.

Necítím jediný sval v těle, ale přesto se vyšvihnu do bojového postoje, abych se mu ubránil. Údery přichází náhodně z pravé i levé strany. Střídá krátké tvrdé a dlouhé silné údery, doprovázené prudkými výkopy. Dlouho už se neudržím, proto se údery snažím vracet, ale nejde mi to. Nedá mi možnost k jedinému výkopu.

Potom bez jediné slova přestane a svěsí ruce podél těla ,,myslím, že máš pro dnešek dost."

Zvednu k němu pohled a zadýchaně se chytnu za bok ,,to posoudím sám."

,,Nemám problém ti přelámat všechny kosti v těle, ale rád bych tě dnes večer viděl na zasedání, takže si to nechám na zejtra." Sebere ručník a začne si jím otírat zpocené tělo. Ladně mi hodí láhev s vodou, kterou vděčně přijmu.

,,Tvá šlechetnost mě dojímá," vyplivnu krev z pusy a vypláchnu si pusu vodou. 

Posadíme se vedle sebe a zadíváme se na tělocvičnu před námi, kde několik dvojic trénuje podobným způsobem jako my. Nováček, co čerstvě vyšel z výcvikového tábora, si vedl nadmíru dobře. Je obratný a hbitý, dokáže uhýbat všem útokům a při každé ráně se dobře kryje.

,,Ve Francii to začíná pěkně vřít," začne Hans, ,,podle všeho tam začínají rozboje, se kterými si Pierre nedokáže poradit."

Opřu se lokty o kolena stále pozoruji páry, jak se jeden s druhým poměřují ,,pár mých lidí to řeší. Pierre pláchl hned, jakmile mu začalo téct do kalhot. Zavřel se ve svém sídle a nepřijímá žádné návštěvy. Pouze se obklopuje svými chlapci. Rod se tak dostal do velkého zmatku. Každý si dělá co chce a nikdo neví, jak se k této situaci má postavit. Podle mého zdroje dokonce několik lidí dobrovolně rod opustilo, protože je tahle nejistota dost štvala. Zvlášť, když hlavní velitel sedí ve svém sídle, pije víno a nevystrčí čumák, co je měsíc dlouhej."

Hans si posměšně odfkne ,,je to ostuda Abahigi."

,,Jeho otec měl tenkrát jmenovat Patricka, jeho mladšího syna, ten je schopný vůdce a dokáže si poradit s čímkoliv. Byl jsem s ním ve výcvikovém táboře. Ještě nikdy jsem nepotkal nikokoho s tak skvělými taktickými dovednostmi. Dokáže předvídat jednotlivé kroky nepřítele, aniž by došlo ke ztrátě na naší straně. Naopak Pierre," silně povzdechnu, ,,Pierre se vždy obklopoval jenom lidmi z vyšších vrstev a navštěvoval různé večírky. V době, kdy jsem ho ještě neznal, jsem si myslel, že je starší verze jeho bratra Patricka," odmlčím se.

,,Ale mýlil jsem se."

,,Takže se chystáš zakročit?" zeptá se mě Hans přímo a je mi jasné, že je to přesně ta otázka, na kterou se mě chtěl celou dobu zeptat.