Ten Pravý (druhý díl)

Část 33 Tyler: Přátelská pouta

Zaměřím se na jeden jediný bod a mlátím do něj několik minut než se mi povede ze sebe dostat vztek z jednání, kterého jsem se právě účastnil. Posledních pět minut jsem měl fakt chuť někomu totálně zakroutit krkem a na Hansovi šlo také poznat, že měl problém se sebeovládáním. Zatínal pěst, čímž totálně rozdrtil propisku, kterou právě svíral. Rozhodně bych nechtěl být v pozici té dané propisky, vlastně ani toho stolu do kterého potom udeřil a udělal v něm menší důlek. Ale moje trpělivost nebyla o nic lepší. Kdyby nebyla přítomná moje matka, jejíž varovný pohled mi jasně naznačoval, že se mám uklidnit, asi bych se vážně neudržel.

Někdy mě samotného překvapuje, jakou trpělivostí je mám matka obdařena. Zvlášť po tom všem, čím si prošla. 

,,Jsi v poho brácho?" ozve se za mnou Aaronův hlas. 

Znovu silně udeřím do boxovacího pytle, který se okamžitě pohne proti mé pěsti a o pár centimetrů se pohne. ,,Jsem KURVA v pohodě, nevidíš snad?" provedu perfektní sestavu několika úderů zakončených úderem s otočkou, který mě naučil minulý týden Hans. Peskoval mě jak malého kluka než byl konečně spokojen s mým výkonem, ale na obranu musím říct - stálo to za tu námahu. 

Cítím, jak mi z čela stéká pot. Otřu si zápěstím čelo a pokračuji dál i přes můj těžký dech. Pamatuji si upozornění trenéra boxu, že vztek by se neměl využívat v boji, protože to může vést k fyzickému zranění. Mě to však momentálně přijde jako nejlepší pohonná hmota k dobrému bojovému výkonu. 

,,Proč vůbec nějaká posraná Pětka existuje, když se Pierre nechal vykuchat za zradu a Erland s námi odmítá spolupracovat?" kopnu rozčileně do pytle a stáhnu si propocené tričko přes hlavu a hodím ho na zem. Na chvíli mě ovane příjemný chlad, který mě osvěží.

,,Potřebujeme od toho starého vola jedinou věc, a tím je povolení vstupu na jeho území, ze kterého by jsme se dostali do Ruska, abychom mohli zaútočit... proč nás tam SAKRA nechce pustit? Bojí se snad, že bychom mu z toho jeho posraného území něco ukradli, či co?" pustím se do další série úderů. Řetězy, na kterých pytel visí, se nepřirozeně napíná a řinčí při každém dalším úderu. 

Silně kopnu do pytle, který se nekontrolovatelně rozhoupe a otočím se k Aaronovi. Vedle něj stojí Steve, o kterém jsem si myslel, že je právě teď na střelnici. Jako vždy je oblečen do teplákovky s botaskami. Poslední dobou ho nevidím v ničem jiném. Připomíná mi tělocvikáře, který je tak posedlý sportem, že ve svém šatníku nemá žádné normální oblečení. Steve na setkání sice nebyl, ale jsem si jistý, že ho Aaron už určitě informoval o celém průběhu. 

,,Můžete mi to aspoň jeden z vás vysvětlit?" použiju zuby a sundám si boxerské rukavice, které jsem si po naléhání Aarona musel nasadit, abych si nezničil ruce. Ale upřímně potřebuji teď cítit fyzickou bolest, aby se dostal z tohoto stavu. Nejradši bych vlítl Erlandovi do baráku a vymlátil mu fasádu tak, že by neměl jinou možnost než že by nás na své území pustil. Jak vůbec může v takové situaci, kdy jsou jasné důkazy na naší straně, váhat o věrohodnosti?

,,Nemáte právo vstoupit bez mého svolení na území...?" vyprsknu skrz zuby slova, které mi Erland vpálil do ksichtu.

,,Nedovolíme vám využít mojo zdroje...?" semknu rty ještě víc. Kdyby za ním nestála pobočnice - jeho schopná starší dcera, která by se měla ujmout vedení Abahigi, abych neměl vředy z jejího otce - dávno bych ho uškrtil.

,,Leze mu to stáří na mozek?" odhodím prudce rukavici na zem a znovu silně udeřím do pytle. Tentokrát se jedná o spontánní úder bez kontroly svalů, takže mě ruka pod tíhou úderu trochu zabrní.