Ten Pravý (druhý díl)

Část 47 Tyler: Posledních pár hodin

Blíží se osudové ráno.

Dnes nastal den, kdy se konečně po několika týdnech vylodíme.

Stojím na horní palubě. Loď se tiše pohupuje na vlnách moře a prodírá se skrz prudší studený vítr, který na nás zaútočil před pár hodinami. Delší zimní kabát se mi rozevlaje u límce, když se mi samovolně rozepne několik knoflíků nad opaskem, kterým mám kabát přepásaný. 

Okamžitě pocítím na krku závan chladu.

Zírám před sebe, jak se přibližuje loď k pevnině s každou další sekundou. Nikdy bych nevěřil, že budu tak nervózní z nějakého podělaného kusu země na mapě. Cítím nevysvětlitelnou tíhu na hrudi, která se stupňuje s každým postoupením vpřed.

Je stále blíž a blíž.

Sibiř.

Podle odhadu, bychom tam měli do necelé hodiny být.

Dorazíme do nejseverněji položeného přístavu, vylodíme se a spojíme se s naší spojkou, která nám předá klíče od několika desítek sněžných džípů, aby se nám lépe pohybovalo po zamrzlé ploše. Rozdělíme se do skupin a postupně se vydáme na jih směrem k hlavnímu sídlu organizace, kam bychom měli dorazit do tří dnů. Útok plánujeme na brzkou ranní hodinu během doby, kdy většina členů spí.

Takový je plán...

Zní to tak jednoduše... 

I když jsme zpracovali několik scénářů, nejde předem odhadnout, co nás na té zmrzlé pevnině přesně čeká. Je možné, že narazíme na nepředvídatelné problémy. S největší pravděpodobností dokonce narazíme na místní mafiánské gangy, které nemají zrovna v lásce nevítané hosty... původně jsme zrovna tuhle věc měli ošéfovanou, ale teď, když nemáme záruku, že by nás z toho mohla Diana vysekat díky svým kontaktům v bratvě - jsme ještě víc nahraní. 

Už jenom fakt, že moji - a vlastně i Hansovi - borci jsou trénovaní v jiných podnebných podmínkách, nás přivádí do velké nevýhody. Se silnými vedry se dokážeme vypořádat mnohem lépe než se sibiřskou zimou. Oliverova jednotka má se zimou taky problémy, ale na rozdíl od nás jsou v Anglii navyklí na chladnější podmínky, proto to snáší mnohem lépe než my. Zrovna teď by se nám setsakramentsky hodila pomoc švédských spojenců, jejichž přizpůsobivost na sníh a led je mnohem na lepší úrovni, než je ta naše.

Všichni členové už v podpalubí zahajují přípravy na vylodění. Když jsem při cestě sem míjel několik pokojů, viděl jsem nespočet zamlklých borců, jak si čistí zbraně a brousí nože. Někteří z nich balili nezbytné věci do vaků a jiní jenom tiše seděli na posteli a koukali před sebe. Není to však strach, co v tom nahuštěném tichu visí - je to bojová nervozita z budoucího nepřítele. Znám ten pocit až moc dobře.

To tíživé ticho mezi nimi, doprovázené zvuky broušení mi připomněly, že tohle není obyčejná akce.

Tohle je válka.

Takový typ války, o které psal můj děda v rodových kronikách Abahigi. Několikrát mi o nich vyprávěl i otec, když jsem byl malý. Večer co večer jsem po něm chtěl, aby mi vyprávěl ten stejný příběh, který se mi tak vryl do paměti tak, že jsem si ho začal číst sám, když jsem se naučil číst.  Celkově jsem se vyžíval v tom napínavém příběhu, který nakonec náš rod vyhrál. Tenkrát jsem nechápal, proč byl otec vždy skleslý, když mi tento příběh vyprávěl. 

Teď už to chápu.

Není to jenom pohádka na dobrou noc. Při této akci přijde hodně lidí k újmě, bude spoustu zraněných na obou stranách, a spousta lidí přijde i o život. Možná i já...