Ten Pravý (druhý díl)

Část 36 Lorelai: Nabubřelý staroch

Nabubřelý staroch...

...to je jediné, co o tomhle podivném chlapíkovi dokážu říct. 

Zpočátku jsem k němu chovala respekt, protože mi připomínal takového toho zchátralého staříka, kterého za trest někdo odsunul do hor, aby s ním neměl starosti. Bylo mi ho docela líto, když jsem viděla v jakém prostředí musí žít úplně sám. Ale... moje lítost se vytratila do několika hodin!! Tenhle prohnaný staroch je jiného kalibru a nepochybuji o tom, že sem byl odsunut z nějakého velice konkrétního důvodu. 

Za jeho ctěnou nesnesitelnost.

To, že mě nechal celý den tahat vodu z řeky do blízké kádi, to bych ještě překousla... i když... Cesta k řece trvala skoro 20 minut tam a 20 minut zpátky, a byla dost nebezpečná. Vědro, které mi na to dal bylo malé, ale naproti tomu zatraceně těžké, takže jsem si pěkně mákla. Moje nohy za ten celý den dostaly opravdu zabrat, jsou celé poškrábané a rozedrané od cesty, jejíž terén rozhodně není vytvořen pro běžné užívání. Ten strmý kopeček posledních 100 metrů u řeky mi dal dost zabrat. Jednou mi podklouzla noha a málem jsem se skutálela do vody. Naštěstí jsem to vybalancovala. Nechci si ani představovat, co by se stalo, kdybych spadla do té nelidsky studené vody. Mám totiž dojem, že voda procházející skrz skály, musí mít nějaký pramen uvnitř skal, proto nemá možnost se ohřát na sluníčku.

... pořád si však myslím, že tuhle drobnost bych ještě dokázala překousnout...ALE to, že na konci dne, kdy jsem celá zchvácená padla na verandu k zemi a dýchala jak lokomotiva, tu káď vypustil??? – to je snad nějaký vtip?

Zírala jsem na něj jak vyoraná myš. Netušila jsem, zda si ze mě dělá legraci nebo ne. Už dlouho jsem necítila takové ponížení a vztek zároveň.

Málem jsem pukla vzteky.

Opravdu mi nevadí si ušpinit ruce, přece jenom mi Alina ukládala náročné úkoly. Věděla jsem však, že veškerá má práce alespoň k něčemu byla. Ale tento pomatený šílenec je schopný mojí celodenní práci jen tak vypustit. Potom mě naštěstí poslal štípat hromadu dřeva, při které jsem se dokázala dostatečně uklidnit tak, že jsem si na místo jednotlivých špalíčků představila starcovu hlavu a štípání mi šlo mnohem lépe od ruky. 

Jestli má tohle být ta forma trestu, o které vůdce Něnců mluvil, trefil se do černého. Raději bych byla upálena k smrti, než abych tomuto šílenému bláznovi plnila jeho nesmyslná přání.

Padne tma.

Stařec rozrazí dveře na verandu před chatrčí, na které sedím a masíruji si nohy od náročného dne. 

Světlo z chatrče ke mně přiláká pozornost, proto otočím hlavu směrem ke starci a zadívám se na něj. Můj zrak sjede k jeho rukám, ve kterých dřímá podivně zmuchlaný uzel.

Nic neřekne a uzel mi hodí.

Obratně ho chytnu a chvíli zírám na kožešiny v mých rukách, které několikrát otočím. Když však stařec kývne ke kůlně, kam jsem před chvílí naskládala všechno dřevo, které jsem dvě hodiny štípala, začne mi docházet, že můj trest nebude mít se smrtí nic společného...

Budu tomuto muži dělat otroka a spát přitom v kůlně na dříví, která není postavena tak, že by v ní dokázal přežít člověk sibiřské počasí. 

Neodmlouvám. Zaprvé jsem příšerně unavená a zadruhé vím, že by mé stížnosti minuly účinku.  Stařec zabouchne dveře takovou silou, že se rozhoupe lucernička, visící hned vedle dveří, která jako jediná osvětluje tuto verandu.