Ten Pravý (druhý díl)

Část 2 Tyler: Vůdce

Sedím v otcově křesle a snažím se nehodit po oddílu, co stojí přede mnou, velký a hodně těžký předmět. Aaron mi z okolí stolu sebral všechny předměty, jejichž hmotnost by po mém prudkém hodu, mohla zranit ty, na které je předmět mířen. A veškeré věci, které jsem měl na stole, jsem už před nedávnem hodil po jednom z mých podřízených velitelů. Myslím, že to byl Chris, který mě rozčílil neúspěšnou misí v Itálii, kam jsem ho poslal s jeho jednotkou. Vrátili se po týdnu s tím, že nedokázali zjistit dostačující informace. 

Hodil jsem po něm první věc, kterou jsem nahmatal. Shodou okolností to byl telefon, kterým jsem se netrefil kvůli drátům, co od něj vedly.

Instalace nového trvala Aaronovi asi týden, protože je napojený nejen na celý dům, ale také na sídla našich spojenců v Evropě, zbrojovny a další sklady pod správou Abahigi. Propaloval mě káravým pohledem, když se mu to konečně povedlo. Taky mě upozornil, že nový mi instalovat nebude. Takže jsem si slíbil, že nebudu házet s ničím, co je připojeno na nějaký drát. Bohužel nic jiného právě teď po ruce nemám, proto se snažím nevyskočit z kůže.

,,Jak si to vůbec představujete?" zeptám se jich a netrpělivě poklepávám prsty po desce stolu, u kterého teď trávím většinu dne. Týden po návratu do sídla jsem byl jmenován oficiálním nástupcem rodu Abahigi, čímž jsem se dostal do nepříjemné byrokratické situace. Teda, myslel jsem si to. Většinu papírovaček zařizuje můj pobočník a já řeším důležitější záležitosti, týkající se řízení našeho, tedy ,,mého" rodu. Není to zas tak hrozné. Začínám chápat, co se Derekovi tak moc na této funkci líbilo.

Všichni přítomní skloní hlavu a neodvažují se podívat mým směrem. 

,,Briane?" zvednu tázavě obočí a zabodnu pohled do muže, stojící úplně vpravo. Nejistě semkne rty a podívá se mým směrem. Trochu sebou škubne, když se setká s mým tvrdým pohledem.

,,Všechny své sídla přestěhovali..." vysouká ze sebe, ale okamžitě zmlkne, když přestanu klepat prsty o desku stolu.

,,Důvody tvé neschopnosti mě nezajímají. Zítra se svou jednotkou nastupujete do výcvikového tábora," otevře pusu, ale nenechám ho nic říct. Třísknu dlaní do stolu a postavím se ,,odjíždíte zítra v 6 ráno. Odchod!" zavelím a až teď si všimnu, že během našeho rozhovoru se do kanceláře vkradl Aaron, který stojí pár kroků od hlavních dveří a sleduje celou situaci.

Když kolem něj projde jednotka, zírající do země, povzbudivě na ně zvedne koutek úst a přikývne.

Dveře zaklapnou a zůstaneme sami. ,,Co kdyby ses uklidnil?" Aaron se postaví před psací stůl se založenýma rukama. Za posledních pár měsíců si nechal narůst strniště a z mého pohledu teď aspoň vypadá víc jako chlap. On tvrdí, že na holení nemá čas, ale myslím, že se mu moje pochvala zalíbila natolik, že si od té doby strniště udržoval.

,,Jsou neschopní," zvednu líně oči. 

,,Moc dobře víš, že to tak není. Briane je nejlepší průzkumák, kterého máme. Dokáže vyštourat jakékoliv informace z jakéhokoliv zdroje. Dokonce ani ty by ses s ním nemohl poměřovat."

,,Přeháníš."

,,Tvoji lidi se na tebe bojí promluvit, jak je neustále za něco péruješ," řekne naštvaně a podá mi složku, kterou dosud držel v ruce. Otevřu ji a prolítnu všechny položky na seznamu, kterými jsem Aarona pověřil.

,,Nejmenoval jsem tě svým pobočníkem, abys mě tu poučoval Aarone!" odvětím příkře.

,,Ne? Tak mi kurva vysvětli, proč jsi mě jmenoval svou pravou rukou, protože ani já sám to nevím. Od tvého jmenování si ze všech kolem sebe děláš boxovací pytle a nikoho neposloucháš. Dokonce ani mě ne! Pár kluků se nasralo natolik, že kdyby je Steve neuklidnil, tak by ti dali přes držku."