Ten Pravý (druhý díl)

Část 3 Lorelai: V mé hlavě

Zadýchaně se posadím a otřu si zpocené čelo. I přes stékající pot mám studené tváře a chlad mi proudí celým tělem. Ruka se mi klepe když ji spustím vedle sebe a zhluboka se nadechnu, abych se neudusila. Z pusy se mi line obláček teplého vzduchu, který připomíná kouř.

Pokrývka mi sjede k pasu a zděšeně se podívám na obě ruce, jejichž třas neustává. Chci věřit tomu, že se třesu zimou, ale sama vím, že tomu tak není. Zatnu obě ruce, abych se uvolnila, ale třas se ještě zhorší.

Každý nádech mi činí bolest na hrudi, to mě však neodradí, abych dýchala zrychleně. Čelo mám stále orosené potem a nedokáži si pořádně uklidnit.

Podívám se na Dianu, která tiše spí, zachumlaná do tlusté deky. 

Je tak klidná a tichá. Deka se s každým nádechem nadzvedne. Na tváři má několik šrámů z tréninku, které se jí začínaly hojit. Její klidná, spící tvář mi dodá vnitřní pokoj. 

Je tu se mnou, není se čeho bát. Dech se mi zpomalí. 

Lehce se usměji. 

Dianiny blond vlasy jsou rozprostřené po polštáři. Jsou to takové ty vlasy, které byste očekávaly od Rusky. Zato já... šáhnu si na vlasy... se sem vůbec nehodím. Zrzky na Sibiři moc často nepotkáte. Jenom vyjímečně narazíte na někoho, kdo má lehce nazrzlý nádech, a to ještě není jejich pravá barva.

Dianu jsem nikdy pořádně neviděla bez nějaké originální barvy na hlavě, proto mě její současná barva vlasů tak fascinuje. Nemusím si zvykat na nové fialové, červené či žluté odstíny. Je to prostě ona. Její přirozená barva. 

Neslyšně se postavím a dojdu k blízkému krbu, ve kterém stále plápolá drobný plamínek. Vhodím do něj několik polínek, aby se oheň probudil k životu. Pohrabáčem prohrábnu popel a na pár vteřin si přičupnu před krb. Po těle se mi rozlije lehké teplo, které však nedokáže zažehnat podivný třas v rukou. Co nejtišeji se postavím a dojdu k nejbližší židli, na kterou se posadím. 

Vytáhnu zpod trička prsten, který jsem si pověsila na přívěšek. Stříbrný prsten. Je lehký, ale zároveň tak těžký. Jeho moc a síla dokáže změnit vše. Jediný šperk dokáže změnit celou mou budoucnost. Mohla bych do smrti žít v carském paláci a nestarat se o pomstu, organizaci ani utrpení. Stačilo by jediné slovo a nemusela bych spát na zemi. Stačilo by předložit prsten mému rodu, a mé starosti by se vyřešily.

Hodím do sebe lok vodky, abych zahřála prokřehlé tělo. Zadívám se na plápolající oheň, jehož teplo mě při zesilující intenzitě zasáhne do obličeje.

Jaký bych asi měla život, kdyby tenkrát rodiče neutekli a já se narodila jako právoplatná dědička trůnu rodiny Ljubimov? Byla bych nasoukaná do korzárových šatů a snášela diplomatické řeči? Učila bych se hrát na klavír, byla bych zdatná ve vyšívání a politickém konverzování? 

Dám si dalšího loka hřejivé tekutiny.

Možná, že by se ze mě stala namyšlená nána, jakou je Paulina Quenová. Třeba bych měla podobnou kamarádku jako je ona sama a vůbec by mi nevadilo, že taková je, protože bych byla povahově úplně stejná. Krásné šaty, kadeřníci, stylistky a soukromí učitelé. Místo výcviku o přežití, bych se učila etiketě a hledala vhodného manžela, se kterým bych strávila přepychový život. Myslím, že přesně takový život jsem mohla žít.

Diana něco ze spaní zamumlá, což mě přinutí se usmát.

Ne. Takový život by se mi nelíbil. Jsem ráda svobodná. Rodiče udělali správnou věc, když utekli od jejich vlivu. Je dobře, že neví o mé existenci.