Démonní píseň

Část V.

A překvapeně si uvědomil, že mu po tváři stekla první z desítek a desítek slz.

Nabral síly, oklepal se, a vydal se náhodným směrem. Netušil, kam kráčí, ani proč. Něco uvnitř se po hodinách pláče otupilo a nakonec zcela zastavilo. V tomto světě už pro něj nemělo nic hodnotu, ani on sám. Rozhodl se, že se nechá unášet zvláštním pocitem, co v něm rostl od chvíle, kdy se probudil. Ten pocit se u něj objevil poprvé... Trochu ho cítil, když po bratrovi mrštil černým vírem, ale tehdy si ho ještě neuvědomoval. Teď ovšem nabíral na síle a Kias se jím nechal naprosto zaplavit.

Přesně tak... Proč by se musel trápit? Proč by musel bojovat proti tomu, jak se tento svět otáčel? Vyhoví všem svým nově nabytým instinktům, všemu, co náhle přišlo zcela nové a už nikdy to neodejde. Jakási spalující touha uvnitř chtěla jediné...

Ničit.

Bylo to jako s někým promlouvat. S hlasem, který mu byl tak strašně blízko. S hlasem, který ho konejšil a říkal mu krásná slova – slova, po kterých tak dlouho toužil.

Nedlužíš jim vůbec nic...

Nemusíš s nimi být už ani o chvíli dýl...

Nenáviď je, celou jejich lidskou rasu... Změnili názor jen proto, že vypadáš jinak... Co je tohle za domov? Zapomeň na ně...

Hlas se mu snažil říct mnohem víc, ta divná temnota uvnitř něj... Jenže to on už nevnímal. První slova a myšlenky ho naprosto vytrhly z reality. Touha žít a neohlížet se na následky se najednou stala tak oslnivou, že nemohl jinak než jí vyhovět.

Všechny vesnice se už měsíce třásly strachy. Lidé zůstávali uvnitř svých domovů a téměř nevycházeli, jenom několik odvážných mužů se odvážilo ven sehnat něco k jídlu. Říct, že byli ale odvážní vždy, by bylo čiré bláznovství. Ani jim se mnohdy nechtělo vyjít za dveře svého domu. Venku číhala hrozba, kterou nikdy nezažili.

Už měsíc se neustále dovolávali o pomoc před magickým stvořením, které jim uprostřed noci dávilo zvířata a odnášelo si obrovské kusy kamsi hluboko do lesa. Mnohdy bestie zabila i psy, kteří výhružně štěkali přivázaní u domu. Mohli se ale snažit varovat své pány jak chtěli, lidé nikdy nevyšli z chalup, když zaslechli temné a děsivé chrčení. Udělal to jediný z nich a druhé ráno ho našli v kaluži krve. Čím přesně ho bestie zabila, se nedalo z jeho zbytků určit, byla ale inteligentní a vysoká. Jednoho ze psů, který ho zuřivě chránil, nabodla na plot.

Pomoc od krále nepřicházela, i proto si lidé neustále stěžovali a nový král pro ně měl jen mizivou hodnotu. O tom, co se stalo v hlavním městě, se vyprávěly děsivé příběhy, nikdo si ovšem nespojoval krvelačnou bestii v lese se Zapovězeným princem. Ani je to nenapadlo, protože už byli zvyklí na to, že se jim smůla na paty lepila zcela přirozeně. Existence čehosi magického a nebezpečného v této oblasti byla pro ně sotva překvapením. Přesto se někteří vesničané domnívali, že právě probuzení tohoto monstra souvisí s tím, co se ve městě stalo. Takoví ale byli většinou umlčeni hned, jak se o tom zmínili.

Kdo by chtěl hrozbu číhající za chatrnými dřevěnými dveřmi spojovat s démonem?

Přibližoval se k vesnici. Jako vždy byla nechráněná. Vesničané buď spali nebo se schovávali pod dekami ve svých postelích v naději, že nestvůru nikdy nenapadne dojít si pro kořist až do domu. Kdyby se tak stalo, nikdo by to nepřežil.

Kias už nebyl Kiasem. Jeho lidské vědomí leželo zastrčené někde hluboko uvnitř temnoty, která ho prvně jemně obejmula a teď už ho držela v železném sevření. Nemohl se z ní vymanit a původně to ani nechtěl. Nacházel se příliš daleko, aby bylo cesty zpátky.