The problem (Larry) book one

~Twenty-seven~

Několik vteřin jsem jen zaraženě čuměl na displej. Úplně jsem cítil, jak se mi v hlavě točí kolečka. Až snad teprve po minutě mi došel význam těch slov.

Okamžitě jsem se otočil směrem k Louisovi. Zmateně jsem ho přejel pohledem. Ten však poklidně ležel a vypadalo to, jako že spí. V šatnách vládlo šero, tudíž jsem musel hodně přimhouřit oči, abych něco viděl. Cukání v koutcích úst ho ale přeci jen zradilo. Nejspíš má co dělat, aby teď nevybouchl smíchy.

Mám naprosto blbej mozek a jsme úplnej debil? JO!

Vždyť mi ty podělaný signály dával celou dobu a já kretén to ignoroval.

Teď mám ale na práci důležitější věci, než nadávat sám na sebe, to může počkat.

Bylo mi jedno co teď udělám, protože horší už to přeci být nemůže.

„TY PODLEJZÁKU!" vykřikl jsem a odhodil mobil, který spadl kdoví kam. Dvěma kroky jsem byl dostatečně blízko. Bez sebemenšího zaváhání jsem na něj skočil, čímž jsme se oba dva svalili na zem. V tu chvíli mě nenapadlo, že by se někomu z nás mohlo něco stát. Teď jsem mu chtěl pouze vrátit vše co za tak krátkou dobu stihl způsobit.

Louis už to však nevydržel a začal se nepřetržitě smát. Chce se smát, tak fajn. Milerád mu to dopřeju.

Škodolibě jsem se ušklíbl, přičemž jsem na nic nečekal a okamžitě ho začal lechtat. Louis se pode mnou začal různě svíjet a ještě víc se smál. Netrvalo dlouho a smál jsem se s ním. Co pak to jde, nesmát se, když slyším ten Louiho dokonalý smích?

Kdyby nás teď někdo viděl, nejspíš by si řekl, že se chováme jak malý děti. Nebo jak dvě štěňátka, která se sotva stihla rozkoukat na světě.

Netuším, kdy se to stalo, ale Louis se jakoby konečně vzpamatoval a lechtání mi začal oplácet.

Není divu, že náš souboj brzy nabral vyrovnaného stavu. Ale ani ten netrval moc dlouho.

Stačila jen vteřinka mojí nepozornosti a Louis mě ze sebe odstrčil a vzápětí svalil pod sebe. Nedlouho na to, nade mnou převzal úplnou nadvládu.

„L-Lou! Prosím, stop. Já už ne-nemůžu," snažil jsme se říct, během smíchu. Bezvýznamně jsem se ho snažil rukama odhánět, což ho jen pobízelo mě ještě víc provokovat a nepřestávat mě lechtat.

„Já myslel, že soutěžíme?" vysmíval se mi dál Louis.

„J-jo. A vy-vyhrál si," vykoktal jsem a už pomalu vzdával veškerou snahu.

„Loui! Prosím, Lou," škemral jsem dál.

Myslel jsme si, že to zabralo, protože Louis toho opravdu nechal. Vzápětí, když už jsme se chtěl zpátky posadit, mi však chytil ruce a za hlavou mi je přišpendlil k podlaze.

Překvapeně jsme na něho koukal, neschopen slova. Jemu se však na tváři jen objevil další škodolibý úšklebek.

„A co za to?" nadzvedl vyzývavě obočí. Až teď jsem si uvědomil, že motýlci v břiše tancují své finální číslo. Vše za doprovodu hudby, vedenou zběsilým rytmem mého srdce.