The problem (Larry) book one

~Twenty-two~

Louis' pov

Když jsem se ráno probudil, to roztomilé stvoření vedle mě stále spalo. Klidně oddechoval, přičemž se nepatrně usmíval. Nejspíš se mu zdá něco pěkného.

Přestože jsme vůbec nechtěl, musel jsem vstát. Vím, že kdyby se teď probudil, nastalo by mezi námi takové to divné napětí. A to rozhodně nechci, takže udělám co je potřeba, abych tomu předešel.

To co Harry udělal včera, se stalo jen v důsledku jeho vyčerpání. Jsem si jistý, že za normálních okolností by tohle neudělal. Za to já ano.

Naposledy jsem mu prohrábl vlasy, než jsem se zvedl a potichu došoural do kuchyně. Nalil jsem si sklenici vody a na jeden zátah ji vypil. Když už jsme vstal, mohl bych nám alespoň udělat snídani, ne?

Bohužel nevím, co Harry snídá, takže pro dnešek zůstaneme u něčeho univerzálního. Připravil jsem si vše potřebné a pustil se do lívanců. Téměř jediné jídlo, které umím.

V hlavě mi ale stále vrtalo to, co včera Harry zmínil. Někdo se mu líbí. Někdo s kým je nepravděpodobné, že by mohl chodit. Tedy to si alespoň myslí on.

Musím zjistit kdo to je.

Chci aby tohle roztomilé stvoření, které ještě včera večer předlo jako kočka bylo jen a jen moje. Nehodlám se o něj s nikým dělit.

Zjistím kdo to je. A už přesně vím jak. Existuje totiž jeden člověk, kterému se po chvíli přemlouvání svěří.

Rychle jsem popadl do ruky telefon a udělal co jsem musel. Teď už jen trpělivě vyčkat.

Harry's pov

Ráno mě probudil hluk, na který jsem z domova nebyl zvyklí. Rychle jsem se posadil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Když jsem si uvědomil, že místnost ve které se nacházím není žádný sklep ale jen Louiho obývák, lehl jsem si zpátky na gauč.

Nebudu si na nic hrát, trochu mě zamrzelo, že Louis neleží stále vedle mě. Možná je to tak ale lepší. Nevím co bych mu řekl. Určitě to celé nevnímá tak jako já. Včera za něj mluvila jen únava po náročném týdnu nic víc.

Po dobrých deseti minutách jsem konečně vstal a pomalým krokem se rozešel směr kuchyně. Už po cestě jsem zaregistroval vůni čerstvých lívanců. To se mu vážně chce takhle po ránu vařit?

„Ahoj," pozdravil jsem, když už jsem hodnou chvíli stál mezi dveřmi a jen ho mlčky pozoroval.

„Dobré ráno. Jak ses vyspal?" usmál se na mě plný energie, kterou nějakým záhadným způsobem přenesl i na mě.

„Asi nejlépe za posledních pár týdnů," odpověděl jsem mu upřímně. Snad to nevyznělo nijak divně.

„V tom případě bys tu měl spát častěji," mrknul na mě. Zkousnul jsem si ret a sklopil pohled, snažíc se zakrýt svůj ruměnec.

„Ale teď už pojď. Umírám hlady," nechal to prozatím být a já tak opět zvedl pohled a mohl se tak setkat s jeho pohledem.

Postavil na stůl dva talíře s lívanci a dva hrnky čaje. Sedl jsem si na židli naproti němu a mlčky jsme se pustili do jídla.

„V životě jsem nejedl lepší," zamumlal jsem s plnou pusou.

„Zase to nepřeháněj. Určitě umíš vařit líp," zasmál se.

„Jo, to máš nejspíš pravdu," ušklíbl jsem se. Chtěl jsem ho trošičku poškádlit, za to jak se kvůli němu furt červenám.

„Nevděčníku," vypláznul na mě jazyk a hrál uraženého. Jen jsem nad ním pobaveně protočil očima.

„Ale tak to tolik nedramatizuj. Jestli chceš, mužů ti dát hodiny vaření, zajisté umíráš touhou znát moje tajemství na dokonalé lívance," nenechal jsem se jen tak odbýt.

„To je od tebe velice velkorysé. Pátky a víkendy mám volný, tedy samozřejmě po "brigádě". Hodí se ti to?" přistoupil na moji hru Louis.

„Pátky zní skvěle, jen je to poněkud pozdě nemyslíte pane Tomlinsone? Těžko se pak můžu dostat zpátky domů," provokoval jsem ho dál.

„Ale to se dá jednoduše vyřešit pane Stylesi. Pro vás se tu místo na spaní vždycky najde, jako například včera," vítězoslavně se na mě usmál.

Co mu na to mám říct. Částečně se na to nedá nic namítnout, částečně mě vykolejil, když zmínil včerejšek a tím mi připomněl i dnešní ráno.

„Popřemýšlím o tom," zakončil jsem to nakonec a vrátil se zpátky k talíři s jídlem. Louis už také nic nenamítal, pouze se spokojeně usmíval.

Kéž bych s ním mohl snídat každé ráno. Co to kecám. Chci s ním trávit celý dne, ne jen ráno.

„Asi bych měl jít," poškrábal jsem se nervózně na zátylku, když jsme dojedli a nádobí naskládali do myčky.

„Jasný. V pořádku, stejně si ještě potřebuji něco zařídit," usmál se na mě Louis, což jsem mu samozřejmě s radostí opětoval.

„Takže...uvidíme se ve škole?" nazouval jsem si pomalu boty. Nechtělo se mi opouštět jeho přítomnost, ve které mi bylo tak dobře, ale věděl jsem, že musím.

„Nebo na tréninku," doplnil mě už s jeho typickým úšklebkem. Automaticky jsem začal panikařit, což absolutně nechápu, potom co jsem u něj přespal a celé ráno se s ním pokoušel i flirtovat.

Počkat, co?! Vážně jsme se s ním pokoušel flirtovat? Moje nálada jít domů a už nikdy nevytáhnout paty z postele se zvedla o sto procent. Tleskám, Stylesi, tleskám!

„Měj se Lou," naposledy jsem se mu podíval do očí.

„Ty taky, Hazz," uslyšel jsem ještě za sebou, když už jsem si to razil směrem k mému domu. Než jsem stihl zabočit za roh, cítil jsem na sobě celou tu dobu Louiho pohled. Velký varovný vykřičník mi však nedovolil se otočit.

Doma jsem se nezmohl na nic lepšího než abych došel do pokoje, kde jsem se následně svalil na postel. Pohled upřený na dokonale bílý strop. Myšlenky valící se jedna přes druhou.

Co jsem to jen udělal? Plán zněl, držet si dostatečný odstup a nepropadnout mu, když vím, že to stejně nemá žádný smysl. A co já? Já udělám pravý opak.

Usnu mu na rameni jako by se nechumelilo a následujícího rána se pokouší o něco, co ani nevím jak pojmenovat. Flirt, možná? Spíš parodie na ten nejhorší flirt v historii.

Ach jo. Proč já?

Ještě následující hodinu jsem se ztrácel v mých myšlenkách, než mě napadlo zkontrolovat mobil. Přeci jen kluci mohli chtít třeba co já vím, jít ven?

A přeci jenom. Jedna nepřečtená zpráva tady na mě opravdu čekala...

Tak jsem tady s další kapitolou. Sice jsem přísahala, že až v sobotu, ale nedalo mi to, takže další vydávám už teď.

Nadále mi dělá radost, že můj příběh stále čtete. Jako třeba dneska, kdy mám pocit, že už od rána jde všechno do kytek. Takže doufám, že máte lepší den jak já...

Jinak sobotní kapitola samozřejmě platí, na tom se nic nemění.

~B