The problem (Larry) book one

~Four~

Domů jsem dorazil naprosto vytočený. Měl jsem chuť křičet, do něčeho mlátit ale nezmohl jsem se na nic jiného než na to, že jsem sebou plácnul na postel a čuměl do stropu. Kdo to byl? A proč mě sleduje? Proč mi píše? Co je na mě tak zajímavého?

Podobné otázky mi vířili hlavou a já ne a ne přijít na odpověď. Když už jsem to chtěl pustit z hlavy, začal jsem přemýšlet nad tím novým klukem. Zdá se být fajn a to je dost podezřelý. Nikdo na naší škole není fajn. Něco na něm musí být špatně. Přece nemůže být tak nevinný. To bohužel mužů zjistit jenom časem. Rozhodl jsem se tedy zjistit odpovědi alespoň na to na co můžu.

Me: jsi tu ještě?

Unknown: ty už se na mě nezlobíš?

Me: jsem pořad naštvaný, ale potřebuji vědět odpověď na jednu otázku...

Unknown: ok, ptej se

Me: kdo seš? Proč mi píšeš? Kde jsi zjistil moje číslo? Proč se o mě tolik zajímáš? Znám tě? Viděl jsem tě někdy? Proč zrovna já?

Unknown: to bylo sedm otázek ne jedna xD

Me: neštvi mě, už takhle mám chuť do něčeho praštit

Unknown: promiň, jen ti na to nemůžu odpovědět, zatím ne! Ale jo pravděpodobně sis mě všiml. Číslo jsem zjistil od jednoho z tvých kámošů, ale ptát se jich je zbytečný, protože o tom neví, tak trošku jsem se jim hrabal v mobilu aniž bych jim to řekl :D A proč píšu zrovna tobě? Možná to brzy zjistíš...

Me: upřímně si mi moc nepomohl, ale co s tím nadělám...

Me: budu muset jít, kluci chtějí abych se přišel podívat na zápas, a měl bych se jít připravit jestli to chci stihnout, takže zatím Ahoj

Unknown: počkej, ty jdeš na zápas?!

Me: jo

Unknown: v tom případě uvidíme se za chvíli ;)

Me: ty tam budeš?

Unknown: samozřejmě

Unknown: kde jsi ty, tam jsem i já ;)

Me: úchyle...

Zakroutil jsem nad ním hlavou. Je možný, že by mě právě teď sledoval? Došel jsem k oknu a podíval se ven. Nikde jsem nikoho neviděl, ale pro jistotu jsem zatáhl závěsy, takže do pokoje nebylo vidět.

Neměl jsem už moc času, díky tady panu neznámému, a tak jsem se na sprchu vykašlal. Místo toho jsem jen přešel ke skříni a začal se v ní přehrabovat. Nakonec jsem se rozhodl pro upnuté černé džíny, světle šedé triko a moje oblíbené chelsia boots. Přehodil jsem si ještě červenou mikinu, protože už večer bývá chladno.

Dole v kuchyni jsem si vzal banán, protože jsem od oběda nic nejedl. Nechtěl jsem si ale dát nic co mě zasytí, protože jak znám Nialla, donese jídla víc než dokážeme sníst a ještě nás po zápase bude přemlouvat, abychom někam zašli.

Vzal jsem si jen mobil, peněženku a klíče. Vyrazil jsem na hřiště. S klukama jsme si dali sraz až na místě. Měl jsme to z nich nejdál, protože jsem bydlel až na druhé straně města, takže mi cesta zabrala necelou hodinu. Dal jsem si do uší sluchátka a začal si pobrukovat. Miluju, jak u toho vždycky mužů vypnout a na chvíli zapomenout na všechny problémy v mém životě.

Hrála mi zrovna moje nejoblíbenější písnička, a tak jsme zavřel oči a naplno si ji užíval. V tom do mě zezadu někdo vrazil. Tak tak jsem to ustál. Ohlédl jsem se, ale postava už běžela dál a pomalu mi mizela v dáli.

,,Sorry," zakřičel jen směrem ke mně a pádil dál. Chvilku jsem jen stál a pozoroval jak mizí v dálce. Měl přes rameno přehozenou sportovní tašku a na sobě měl dres naší školy. Kdo to mohl být? Nikdo z naši školy nebydlí v téhle části města, toho bych si určitě všimnul. Než zmizel za rohem na vteřinu jsem ještě zahlédl to nejdůležitější podle čeho ho poznám. Jeho číslo na zádech.

28

Budu se muset zeptat kluků, kdo s tím číslem hraje. Zkontroloval jsem čas na mobilu. Za deset minut začíná zápas. Sakra! Zaklel jsem. Už vím, proč ten kluk tak pospíchal. Jestli to chci stihnout měl bych následovat jeho příkladu. A tak jsem se dal taky do běhu!

Doběhl jsem zrovna když pískali na začátek zápasu. Kluci budou naštvaní, že jsem nepřišel dřív. Vždycky chodíme s Niallem před zápasy do šaten. Kluci z týmu si z nás vždycky dělají srandu, že jsme jako jejich největší fanynky. Niall jim vždycky nosí čokoládu, kterou jim trenér zakazuje a já vyprávím svoje vtipy. Doteď nechápu, proč nemají stejný smysl pro humor jako já.

Vyhledal jsem pohledem Nialla. Seděl na našem obvyklém místě a cpal se nějakým jídlem. Při tom pohledu mi zakručelo v břiše. Rozešel jsem se směrem k Niallovi. Nejspíš mě vyhlížel, protože si mě po pár vteřinách všiml.

,,No konečně! Kde si byl prosím tě?! Víš jak to bylo divný, když v šatně nikdo neříkal ty tvoje trapný vtipy?!" spustil na mě hned vlnu otázek.

,,Tak zaprvé, moje vtipy nejsou trapný, to jen vy nemáte smysl pro humor," začal jsem se bránit. Nemůžu za to, že jejich smysl pro humor je rozbitý.

,,A zadruhé, není to moje chyba," pokračoval jsem.

,,Vážně? A čí teda?" zeptal se mě pochybovačně Niall.

,,Zdržel mě jeden debil, a pak do mě někdo po cestě vrazil, takže jsem ztratil pojem o čase a nestíhal," odpověděl jsem mu. Více méně to přece byla pravda, no ne?

Niall jen nade mnou zakroutil hlavou a soustředil se dál na zápas. Natáhl jsem se k Niallovi pro nachos, za což jsem si vysloužil jen jeho vražedný pohled. Jakmile jde o jídlo, je strašně sobecký. Nic pro něj není v tu chvíli důležitějšího.

,,No co, taky mám hlad. Navíc toho máš dost, tak se nedělej," odpověděl jsem mu klidně a začal se taky věnovat zápasu.

Sledoval jsem Zayna s Liamem a jásal pokaždé, když jsme skórovali. Po chvilce mi ale sklouzl pohled na někoho jiného. Kluka s číslem 28.

Ozývám se téměř po týdnu s další kapitolou. Chtěla jsem ji vydat dřív, ale musela jsem řešit nějaké věci do školy, a pak už nebyla nálada psát. Včera jsem si ale předepsala tři kapitoly, takže je tu co nejdříve vydám. A snad už teď budu moct být trochu víc aktivní.

Samozřejmě děkuji za přečtení, votes a komentáře. Mám z toho neskutečné velikou radost a vždy mi to zvedne náladu. Každému kdo tohle čte posílám veliké srdíčko. <3

A co si myslíte o příběhu? Zjistí Harry, kdo mu to pořád píše? Seznámí ho kluci s Louisem? A budou spolu vycházet nebo si půjdou po krku?

~Bambi