Diamant samotného nebe

třicátá třetí kapitola

Ráno jsem jí hned po sprše, kterou potřebovala nasoukal do auta a jel s ní do města na převaz. Rána vypadala pořád dost zle, ale naštěstí byla vyčištěná a zánět se tvořit nezačal. Přesto každé dva dny na převaz a ruka musela být v naprostém klidu. Vysvětlete to, ale Marinette, která každý den něco dělá na zahradě a neumí chvilku sedět v klidu, pokud jí neopiju. Okamžitě jsem místo ní zajistil personál, aby se nám nerozsypal dům. Najedou jsem zjistil kolik toho stihla za jediný den a sama. Kde brala tolik času být na zahradě. Motorová myš co nikdy nespí, nikdy nejí a nikdy nemá dost práce. Aspoň jsem si prosadil auto s automatem, aby nemusel zraněnou rukou řadit, tak zlý jsem na ní byl.

"Už se dozvím, proč si měla v ruce tak velký hřebík?" zeptal jsem se a vybalil z tašky hranolky z mekáče.
"Naposledy ti říkám, že jsem zatloukávala prkna a nějak mi to ujelo." připoutala se a nastartovala auto.
"Měla si v sobě delší hřebík než Ježíš Kristus a to už je co říct." dal jsem jí pár hranolek taky do pusy.
"Tak jsem velká holka, potřebuju velký hřebík." protočila očima a odpověděla s plnou pusou.
"Ty potřebuješ velkého něco jiného." zkoukl jsem jí pohledem a hned mi došlo jak to v její případě bylo nevhodné vytahovat.
"Pravda, velké kladivo a rozum k tomu." povytáhla obočí a já si nepatrně oddechl, že to nepochopila.
"Neraduj se, tvoje sexuální narážky nejde nechápat." podívala se mi do očí, když zastavila na červené.
"Promiň." pípl jsem.
"V pohodě, nestřídám to jako ty. Vždycky jen počkám kdo přijde." povytáhla obočí a dál se soustředila na cestu domů. 

Nad tím mě přešla chuť k jídlu. Ona snad nikdy s nikým nespala, protože  sama chtěla. Zbytek cesty jsem raději mlčeli a i přes mé prosby se dívka uklidila do zahrady, stříhat růže. Já měl dopolední rehabilitaci s Thomasem, a protože jsem se opravdu dost zlepšil a Chloé nebyla doma, dostal jsem od něho hole. Byl jsem připravený a jen malinký krůček od mého cíle. Po jeho odjezdu jsem se rozhodl, že se okamžitě pochlubím Marinette. Stála u jednoho z keřů a stíhala krásné květy do vázy, levou rukou samozřejmě. Přišel jsem až za ní a objal jí. Při tom mi spadly hole na zem.

"Adriene." řekla udiveně, když spatřila, že stojím sám, bez pomoci.
"Dokázal jsem to." zašeptal jsem jí u ucha.
"Já to věděla." usmála se a odhodila do proutěného koše nůžky.
"To jen díky tobě, vděčím ti za hodně." pomalu se ke mně otočila a držela mě za obě ruce.
"Ty sám si poděkuj, že si našel vůli a sílu se znovu postavit." usmála se a já věděl, že ani za nic mě nedostane zpět na vozík.

Ještě ten den jsme si udělali výlet mimo město s naprostou jistotu, že s čepicí a o holích mě žádný fotograf nepozná. Byl to tak osvobozující pocit. Všechnu svojí sílu jsem dal do tohohle výletu. I když mě občas Marinette podepřela, skoro celé to bylo jen o mně. Neskutečně jsem si užili odpoledne a večer mi na zahradě konečně ukázala, co včera vyváděla s tím mega hřebíkem.

"Takže ty už děláš i obří houpačky?" zasmál jsem se pobaveně.
"Poprvé a naposledy." ukázala svojí zraněnou ruku.
"Myslíš, že mě to unese." přeměřil jsem si jí pohledem.
"Doufám, ale pro jistotu jsem pod ní dala dost měkkého, aby tě případný pád na tvůj dokonalý zadek nebolel." ušklíbla se a pomohla mi se posadit.
"Ty opravdu máš smysl pro detail." posadil jsem se a chytl se jednoho provazu.
"Tak pojď, hrdinko." stáhl jsem si jí k sobě.
"No já." moc se jí to nepozdávalo.
"Sedej a nemel." zasmál jsem a už byla vedle mě.

Opřel jsem se a Marinette nás trochu rozhoupala. Zátěžový test houpačka zvládla na jedničku a tak jsme na internetu hned hledali podsedáky a polštáře na ní. Už jsem, od dívek, fanynek dostal opravdu ledacos, ale houpačka mezi to do dnešního dne nepatřila. Přinesla sem deky, dvě sklenky na víno,  bílé víno a něco k zobání. Užívali jsem si ticho noci a krásný pohled na nebe. Hvězdi se krásně třpytily a jako by na obloze tančily pro radost měsíce. Najednou čas vedle ní plynul tak rychle, když jsem znal její pravou tvář, až mě to pomalu začínalo děsit. Spadla hvězda a já si přál něco co jsem si myslel, že už v životě nenajdu.

"Spadla." zašeptala a podívala se na mě.
"Spadl jeden diamant z nebe." podíval jsem se na ní a přiblížil hlavu k její.
"Není nic krásnějšího než čistá obloha bez poskvrny." usmála se a já propadl jejímu pohledu.
"Teď máš oči jako to nebe." zastrčil jsem jí pramínek vlasů za ucho.
"Jednou se s tímhle pohledem budeš loučit, nic neříkej a neupínej se na něj." vtiskla mi pusu na ruku, kterou jsem jí pohladil obličej.

Tuhle noc pro mě bylo těžké jít spát, mé srdce se nemohlo uklidnit a před očima jsem měl ty její. Tížily mě její slova. Tam venku by jí stačilo jediné slovo a snad bych jí dal i své srdce. Čím víc jsem s ní trávil času, tím víc jsem to své uzdravoval a začal se sám ptát, jak těžké je opustit Chloé. Co když už nechci patřit blondýnce, ale černovlásce? 

Krásnou středu všem. 😘

Tak tomu se říká romantika. 😎 Větší slaďárnu v téhle knížce už asi nenajdete. 🤫 Půlka týdne a já jdu už v sobotu do práce . . . jak těch 12 dní uteklo jako voda. Ti, kteří chodí jen do školy a nepracují aspoň na poloviční úvazek ani netuší o jaké nervy přichází. Nikdy jsem si úplně neuměla rozdělovat čas, ale poslední dobou jsem dost a tenkém ledě. Práce, škola, zkouškové, rekvalifikace ke škole úplně z jiného oboru, brigáda (doučování), psaní knížek, zahradničení a kulturní vyžití je mazec, když den má jen 24H. 😂🤐

Kdo to má podobně?! Uklidněte mě, že v tom nejsem sama . . . málem bych k tomu zapomněla ještě PROKRASTINACI. Ta je obzvláště moje nejoblíbenější. 😎😎😎