Diamant samotného nebe

devatenáctí kapitola

Už od osmi jsem byl úplně jako na trní a nemohl se dočkat, až mě přijde vyhodit arogantně z postele jako každý den. V domě bylo absolutní ticho což bylo hodně zvláštní. Napůl jsem čekal, příjezd motorky, marně. Bylo za minutu půl a nikde nikdo. Očima jsem popoháněl vteřinovou ručičku, ale jako by se poslední minutu úplně zastavil čas. 

"Kde sakra je?" bylo přesně půl a nikdo neklepal na dveře.

Hlavou mi prolítlo jak narychlo opustila v noci vilu a nedokázal jsem vyhodnotit proč. Přece nedala výpověď, to já měl být ten co jí vyštve ne Chloé, která jí přivedla. Převlékl jsem se, nějak si udělal hygienu, učesal se a dokonce si nezapomněl vzít mobil. V předsíni stále chyběly klíče, stály u rohožky boty, bunda vysela na věšáku a v kuchyni bylo pusto prázdno. 

"Dobré ráno." řekla Chloé v županu a vydala se do jídelny.
"Kde je?" zeptal jsem se místo pozdravu.
"Kdo?" zeptala se rozespale, zaspala, protože neměla svůj každodenní budíček od černovlásky.
"Ta šmudla co mě má každé ráno budit, že je snídaně." snažil jsem se chovat jako vždycky.
"Nemám tušení." pokrčila rameny a pak zůstala v šoku ve dveřích.

Nikde nikdo a teplá snídaně na stole. Sice toho tady nebylo tolik co vždycky, ale byla udělaná vydatná americká snídaně se vším všudy. Na to ani jeden nic neřekl a pro jistotu jsem si ani jeden druhého nevšímali.

"Dovolenou." řekla z ničeho nic Chloé.
"Chceš na dovolenou?" zeptal jsem se zmateně.
"Ne, dala jsem jí dovolenou a zapomněla ti to říct . . . stejně tě nezajímá." zajímavé pomyslel jsem si a jen kývl hlavou.

Oběd přivezl šofér a večeři též. Najednou jsem nevěděl co dělat a být celý den na zahradě bez živé televize nebylo ono. Mobil neměla a dost jsem pochyboval o tom, že Chloé ví kam odjela bez bot. Takhle to bylo skoro celý týden, jen s rozdílem, že byl zajištěný personál a nějak jsem začínal mít pocit, že se dívce muselo něco stát.

"Adrienku, podívej co jsem našla." skočila Chloé na gauč s obrovskou krabicí.
"Fotky." vydechl jsem nezaujatě.
"To nejsou ledajaké fotky."
"Nepovídej." super budeme se dívat na fotky z přehlídek, protočil jsem očima.
"Ano, podívej." řekla a dala mi fotku, kde jsme byli jako děti.

Skoro jsem zapomněl, že jsem spolu chodili do školky pro bohaté spratky a už tehdy se říkalo, že spolu budeme až do smrti. Jak byl tehdy život jednoduchý, sice skoro žádný osobní čas, ale nemusel jsem nic řešit. Můj svět bylo molo, kroužky a škola. Den kdy jsem dostal řidičák a za vydělané peníze z přehlídky si koupil auto byl dokonalý. Fotky všeho pěkného co se mi v životě stalo, byly v téhle krabici. Na všech jsem byl s Chloé, až moc jsem se na ní upnul a jak jsem dopadl. Přivedla mě kvůli své nevěře na vozík a ještě mě s tou nevěrou dál ničí. Jak jí můžu odpustit, když má toho Matyase. Vydržela to nejdéle týden a pak odjela na noc pryč. Už jsem jí chtěl něco říct, ale hned jsem to polkl, protože díky ní jsem se choval úplně stejně. 

"Vzpomínáš si, jak nám bylo dobře?" položila si hlavu na moje rameno.
"Vzpomínáš si, že jsi pro mě byla celý svět a já pro tebe tvůj?"
"Byly to krásné časy."
"Chápu, že je nuda s někým spát několik v kuse bez změny, ale mít vedle toho ještě druhý vztah?"
"Skončila jsem to, můžeš mi věřit. Došlo mi, že si pro mě výhodnější." 
"Chloé."
"Opravdu, už jen jednorázovky stejně jako ty."
"Tak to jsem zvědavý." ušklíbl jsem se.

Byla půlka března a jaro už se ukázalo v plné síle. Zahrada nádherně kvetla, jen nebyl kdo by se o ní staral. Po Marinette stále ani zmínka a já už začínal mít absťák po jejím džusu. Každý den jsem seděl a koukal na bránu s přáním, aby se otevřela a ta egoistická dívka přijela se se mnou znovu hádat. Marně. 

Krásné pondělí všem. 😘

Dnešní budíček ve 3 hodiny ráno byl super, od 5 v práci a domů jsem se dostala až teď. Vzala jsem to přes pár obchodů s oblečením a poseděla si na jídle s kamarády. Co víc si jen přát. 😌

Co říkáte, mohla by tohle být poslední kapitola? A pokud ne proč a co dalšího očekáváte od děje. 😎