Diamant samotného nebe

třicátá kapitola

Ještě jsem nikdy dívce nekupoval holínky a oblečení, které by se hodilo na práci zahradnice. Nicméně, byla hloupost jí kupovat lodičky a koktejlky někam do baru, když nosila jen vytahané pracovní oblečení. Byla náhoda, že jsem na to v Miláně narazil a dokonce jsem všechno sehnal v jejích oblíbený, tmavých a černých barvách. Největší radost měla, ale s nového postroje pro Tikki a jezdeckých bot. Z jejích očí zmizely slzy bolesti a vystřídaly je slzy štěstí a vděčnosti. Museli jsem si, ale na jejich vyzkoušení počkat pár dní, než Chloé upustí vilu a budeme jen mi dva.

"Chloé právě odejla, máme  minimálně celý den pro sebe a co víc, klidu co hrdlo ráčí. Ty nemáš radost?" přijel jsem nadšeně za Marinette do kuchyně.
"Z toho by si mít radost neměl." podívala se na mě káravě dívka.
"Můžu trénovat chůzi nebo jezdit na Tikki."
"Asi by si jí měl říct, že si začal znovu cvičit. . . "od Milána byla jako tělo bez duše.
"Jak dlouho mě ještě budeš trápit?" podíval jsem se jí do očí.
"Netrápím tě." 
"Trápíš, jen to nevidíš nebo nechceš vidět. Kde je ta egoistická dívka."
"Chceš jet za Tikki pojedeme za Tikki." 

Cestou na statek jsme koupili jablka, krmení a něco k jídlu. Bylo krásné počasí, den stvořený na vyjížďku. už jsem se nemohl dočkat, jen černovláska byla stále zamlklá. Pokud jí nespravil náladu ani statek, bylo něco hodně špatně. 

"Věříš mi?" zeptal jsem se, když jsem měl v ruce otěže.
"A ty sobě?" oplatila mi otázku otázkou.
"Víc, než když jsem tady byl poprvé." usmál jsem se a pobídl Tikki.

Bylo tu krásně. O tomhle druhu terapie jsem už dříve něco četl, ale pro zbohatlého spratka to tehdy nebylo dost dobré. Chloé také tehdy nesouhlasila a raději cpala peníze do drahých terapií, které nepomáhaly a já na ně kašlal. Po pár týdnech těchto výletů se mi pomalu začalo zlepšovat držení těla a bez větších obtíží jsem se dokázal udržet v sedle, když Tikki šla líným krokem. Pobyt venku mě neskutečně nakopával a chuť cvičit se mi plně vrátila. Za zády své manželky jsem opět začal docházet na rehabilitace do nemocnice na speciální stroje a do posilovny pro postižené lidi. Tehdy jsem to vzdal a nechtě jsem se nikde ukazovat, byl jsem na to až moc namyšlený. Tohle jsem si stále přehrával v hlavě a snažil se vzpomenout na všechny zážitky s Marinette. To co dřív jí těšilo, teď bylo pryč. Nuceně se usmívala na můj obrovský pokrok, ale to bylo tak všechno. 

"Marinette?" ohlédl jsem se, ale dívka nikde.

Dostal jsem nepatrně strach, ale i tak jsem Tikki nezastavil. Okolo jsem to už za tu dobu znal, takže jsem věděl, že se neztratím. Najednou se z pravé strany objevil černý kůň i s jezdcem. Elegantně přeskočil padlé klády stromů a přes louku běžel k nám. Měla na sobě ty nové jezdecké boty a vyjímečně jen černé kalhoty a triko s krátkým rukávem. To bylo poprvé co jsem jí takhle viděl. Měla poměrně dost svalnaté ruce, ale neubíralo jí to vůbec na ženskosti. Ve slunečním svitu na povrch vylezlo i pár jizev s fleky od spálení.

"Plage." poklepala ho krku a podívala se na mě.
"Je nádherný." řekl jsem.
"To je, stejně jako Tikki." poprvé se za celou dobu aspoň malinko usmála  a zařadila se po mé pravé straně.
"Pojedeme?" zeptala se a já je kývl.

Už jsem její pomoc nepotřeboval. Svaly mi na stehnech už fungovaly skoro na sto procent a v celých nohách jsem pomalu a jistě začínal cítit dávno ztracenou sílu. Jestli se budu takhle zlepšovat, brzo dostanu hole a začnu trénovat chůzi. Po odpoledni, kdy jsem si pořádně máknul jsem se rozhodl, že si zasloužím relax. Marinette se mnou stejně nemluvila a nechtěl jsem být v pokoji sám. Zarezervoval jsem si svůj pokoj v hotelu i oblíbenou dívku do něho s flaškou drahého alkoholu. Hnusilo se mi to, ale nikdo si nedokáže představit jak moc mě bolelo chování černovlásky. Hory doly, černý les nezmohl jsem vůbec nic. Jakoby si přišla přede mnou strašně zranitelná od Milána a toho večera, kdy mi brečela v náruči.