Diamant samotného nebe

dvacátá pátá kapitola

Chloé a já, co více si jen přát. Celé dopoledne jsme fotili novou kolekci a odpoledne úprava fotek a jejich výběr. Docela mě to dost unavilo a chtěl jsem být venku, když je tak krásný den. Takže je naprosto jasné, že jsem se vymluvil a jel hned jak to bylo možné domů. Marinette dělala na zahradě a já byl zalezlý ve svém pokoji. Takhle to dopadá, když chcete utéct a mezitím se zkazí počasí. Docela dost se ochladilo, přišel studený větřík a ve vzduchu bylo cítit dusno před deštěm. Nebudu lhát naštvalo mě to, až jsem vztekem vyházel polštáře z postele, jak dětinské, já vím. Do oběda bylo ještě daleko, ale film bych nestihl. Tomu se říká rána osudu. 

"Adriene, máš návštěvu . . . pokud tedy chceš." ozval se tichý hlas ode dveří.
"Návštěvu?" řekl jsem zaskočeně a radostně v jednom.
"Nějaký Luko." řekla Marinette váhavě.

Ztěžka jsem polkl, ale nedalo se nic dělat. Osud mi dal ránu a ještě se mi vysmál do dokonalého úsměvu. Nejdřív to počasí a teď ten zkurvysyn. 

"Kdo?" to bylo jediné, co dokázala má hlava vymyslet.
"Čeká na terase." bez mrknutí se otočila a odešla.

Mohlo jí napadnout, že bych ocenil pomoc. Do prázdna místnosti jsem sám sobě pokýval hlavou a vyjel z pokoje, alespoň, že dveře za sebou nezavřela. Nějak jsem nedokázal vymyslet co tady dělá, když tady Chloé není. A ani ona by nebyl dostatečný důvod. Nestál jsem o to ho ještě někdy vidět. Stál tam na terase v dokonale padnoucím obleku a s typickým úšklebkem. Vůbec se nezměnil. Jen vlasy měl trochu delší až na ramena. Ať tu chtěl cokoliv nezvěstilo to nic dobrého. Ztěžka jsem vydechl a jel vstříc konverzaci a člověku, který mi byl odporný.

"Chudinko." ušklíbl se Luko.
"Vypadni." tohle už bylo pod mojí úroveň.
"Proč, je to celkem zábava." už se mi vysmíval skoro deset minut, mohlo mě hned napadnout, že si přijel jen zvýšit ego a podívat se jak jsem dopadl.
"Jak pro koho." zavrčel jsem.
"Tehdy si se bavil ty u zlomení mého fotogenického nosíku, tak teď můžu já." 
"Skoro si mi kreténe rozdrtil páteř a zabil." 
"A teď mám možnost dodělat to, co jsem tehdy s autem začal . . ." začal se ke mně přibližovat.

 S vozíkem jsem vyjel z hlavních dveří a dál couval před tím šílencem. Tváři se jak nějaký šílenec od chvilky co viděl v domě mojí svatební fotku. Ani jsem si nevšiml a sjel jsem do nového záhonu s květinami.

"To byla moje kytka, kurva." ozvala se Marinette a nasupeně, šla ke mně.
"Agreste ani ten vozík řídit neumí." zasmál se Luko a prohlídl si Marinette od hlavy až k patě v chlapeckém oblečení. 
"Můžete si to laskavě jít vyřešit jinam, nebudu tady předělávat všechny záhony." zaprskala a i s vozíkem mě dostala zpět na cestu. 

Luko se tomu jen smál. Neodpustil si poznámku, že se mi změnil vkus na kurvy a píchám s kluky. Začínal jsem být z toho zoufalý, jeho pobyt zde ve mně otevřel staré rány a mnoho dalších vzpomínek z mého posraného života. Úplně zadupal mojí psychiku, přepadal moje ego a začal jsem se až bát co mi ten šílenec chce udělat.  Jeho urážky pokračovaly dál a já už nevěděl co dělat. Nechal jsem se urážet snad půl hodiny než jsem polkl poslední urážku a chtěl se nechat zachránit jedinou osobou, která byla ještě víc drzá než já sám.

"Marinette." vykřikl jsem v naději, byla totiž jediná osoba v domě.
"Ano, pane?" objevila se ve svém kostýmku služky, i když ještě před chvilkou byla špinavá jak prase.

Přišla k nám a ani jedinkrát nepřerušila náš oční kontakt, který navázala hned ode dveří. Bylo zvláštní jí takhle vidět, jako bych tuhle dívku vůbec neznal. Postavila se za Luko a čekala. Ten se jen zasmál a neměl se k odchodu. Z jeho strany byl cítit zase dost těžký nezájem, nicméně její přítomnost mi dodala trochu odvahy mu říct něco do očí.

"Odejdi." modlil jsem se, aby její přítomnost pomohla mým slovům.
"Naser si." zaprskal a Marinette protočila očima, super.
"Odejdi."
"Jsi hluchý? Neodejdu, nechce se mi." zasmál se a zkřížil si ruce na hrudi. 
"Zatím se k tobě chovám stálé slušně, nezkoušej mojí trpělivost." zkusil jsem po jeho.
"Co mi taková troska jako ty, asi tak můžeš udělat? odplivl si.
"Pokud nic nepotřebujete, ráda bych se vrátila ke své práci." fascinovalo mě, že se stihla tak rychle převléknout a hrát si na čistotnou služku s vychováním.
"Ten tě volal leda tak, aby se nechal utěšit." 
"Já si sem ego léčit nepřišel." zavrčel jsem na oplátku a zlost mi byla vidět v očích.
"Odejdi a už se nevracej. Marinette ti otevře bránu." zhluboka jsem se nadechl a tím dívku zastavil v odchodu.
"Nic mi určovat nebudeš, každý ví, že mám větší koule než ty. Kdyby si totiž nějaký měl, zvedl by ses z toho vozíku. Takhle si jen nula co mi líbe boty."
"To by snad stačilo." ozvala se Marinette a postavila se k mé pravé ruce.
"Tebe se nikdo neptal děvko."
"Proč jsem tady Adriene?" obrátila pohled na mě jakoby čekala na moje svolení.
"A podívejme, už ti tyká Adri."
"Marinette." vydechl jsem zoufale.
"Jako vážně, jo?" podívala se na mě.
"Prosím." špitl jsem.
"Mrzák nám prosí, aby si ho vykouřila." zasmál se drze Luko.
"Stačilo, řekla jsem ti to už jednou, teď ti to opakuju, po třetí už nebude nic." podívala se na modrovlasého kluka a stiskla mi rameno.
"Víš co mi můžeš." odplivl si na její uniformu.
"Rozhodně víc než bezbranný člověk. Slyšel si Adriena, odejdi." stoupla si přede mě jako by chránila mou maličkost.
"Nebo co." vytáhl se na ní, byl skoro tak stejně vysoký jako já.
"Zmůžu se na daleko horší věci než zlomený nos a nemusím tě ani přejet autem."
"Co si to řekla?!" vyjel po ní a v jeho hlase byl slyšet vztek i strach?! 
"Pravdu a teď se kliď nebo budeš litovat." zablýsklo se jí nebezpečně v očích, když se ke mně otočila čelem s naznačila ať se vrátím zpět do vili.
"Ke mně se zády otáčet nebudeš, krávo." napřáhl se Luko.
"Varuju tě, nalož tu svojí prdel do auta a zmizni dokud jsem ještě úplně klidná." otočila se zpátky ve správnou chvíli, aby Luko minul a ona ho chytla za napřáhlou ruku.
"Nebudeš mi určovat co budu dělat." držela mu v sevření prsty i zápěstí, bolestí se kroutil jako žížala. 
"Nezahrávej si." zesílila stisk až bolestí sykl a úplně si klekl na zem.
"Pusť." zakňučel, když mu v ruce křuplo, měla opravdu sílu. 
"Adrien ti řekl, aby si odešel. Tak jdi." pustila ho.
"Tohle ti nedaruju." zaprskal ze země a držel se za pravé zápěstí.

Nevšímala si ho, měla ho za zády, když po ní skočil po druhé. Tentokrát zareagovala daleko rychleji a než jsem mrkl, dala chlapci takový pravý hák až vyflusl z úst krev i se stoličkou. Jednou rukou ho vytáhla zpět na nohy a dotáhla k jeho auto, kam ho následně natlačila do sedadla řidiče.

"A už z toho auta nevylejzej." řekla tvrdě dívka a z krvavé kaluže zvedla zub, který po něm hodila.

Luko však neměl stále dost, protože z auta vystoupil a šel jejím směrem. Ta se jen odevzdaně zasmála a otočila k němu čelem ve chvíli, kdy z poza kalhot vytáhl pistoli. Hlaveň jí přiložil těsně k hlavě. Krev v žilách mi ztuhla, nikdy bych nevěřil, že nějaký model v branži může být až takový zločinec. 

"Páni a to jsem si myslela, že aspoň ty máš nějakou úroveň a víš, kdy je lepší přestat krmit své ego." povzdechla si dívka.
"Teď si vtipná." ušklíbl se a udělal ještě krok blíž.
"Jsem, protože jí nemáš odjištěnou, blbečku." ušklíbla se.

Než jí stihl Luko odjistit, byla zbraň rozebraná a on dostal další ránu, tentokrát do břicha, až se předklonil. Mně do klína hodila klíče od brány, abych za nimi mohl na dálku zavřít. Poprvé od doby co jsem jí spatřil  v ateliéru jsem se jí upřímně bál, měla páru na to mě zmlátit do bezvědomí, možná i zabít. Ať byla jakákoliv držka, tohle bych od ní fakt nečekal. Myslel jsem, že ho vyhodí jen svým egem, ne silou.

"Já . . . " řekli jsme na stejně.
"Vrať se do vili, za chvilku bude oběd." mrkla po mně a sedla si vedle Luky do auta na místo řidiče.

Krásné pondělí všem.😘
Dlouho očekávaná kapitola je tady,tak co si o tom všem myslíte. Komu už to došlo a kdo ještě musí chvilku počkat? 😁