Diamant samotného nebe

druhá kapitola

Hrubě jsem si jí přitáhl za boky k tělu, až se jí vyhrnuly už  tak dost krátké šaty. Zbožňoval jsem to jak byla malá, její dlouhé rovné vlasy a ty modré oči. To jak mě pohledem vyzívala a její nenápadné dotyky, toužil jsem po ní skoro každou vteřinu co mi byla takhle moc nablízku.  Už tolikrát jsem měli rychlovku od dob střední, kdy to vše začalo, hned první den mého  nástupu. 

"Za pár minut musíš na molo." zavrčela mi u ucha a přejela rukou po mém poklopci.
"Rychlovky ty ráda." přisál jsem se na její krk.
"Zase budeš rozcuchaný . . . ach . . ." zaklonila hlavu po mém útoku na dekolt co jsem jí dal k narozeninám. 
"Rozcuchané vlasy jsou na mně zatraceně sexy, baby." mrknul jsem po ní.
"Kdyby jen vlasy . . ." zatáhl jsem jí za závěs, kde si už konečně dala říct a pustila mě mezi její opálené nohy. 

. . . . . . . . . . 

Párty i přehlídka na molu se náramně vydařily. Molo bylo zakomponované přímo na moři což celou atmosféru přehlídky vyhouplo k úplné dokonalosti s mojí maličkostí. Byla to soukromá akce, která mi vynesla hromadu peněz a příjemně strávený čas s Chloé. Ta se mi ovšem po příjezdu na pláž ztratila, tak jsem se rozhodl mírně opít a přefiknout nějakou holku v loděnici. Když jsem však zjistil, že je loděnice obsazené mojí snoubenkou a nějakým modelem, co mi dělal na mole křoví, neudržel jsem vztek.

. . . . . . . . . .

To jsem se, ale pěkně vyspinkal z kocoviny. Včera byl zase jeden z těch dnů co se moje maličkost ožrala do němoty a užila si s nějakou kurvou. Hlava dobrý, jen od žaludku mi bylo lehce šoufl, zase jsem se zapomněl před chlastáním pořádně najíst.

"Co to tady kurva pípá za budík?!" bolí mě z toho hlava jako prase, ani oči nechci otevřít.

. . . . . . . . . . 

"Ty si ten zlomený nos nepamatuješ, lásko?" ptala se mě stále Chloé od doby co přišla na můj pokoj v nemocnici.
"Nepamatuji si to, už jsem v sobě něco měl ten večer, a očividně ještě teď nejsem plně střízlivý, necítím půlku těla." 
"Ty si na ten večer vůbec nepamatuješ?" 
"Ani nevím co ten večer bylo za akci, pokud nějaká byla." prsknul jsem na ní.

. . . . . . . . . . 

"Očividně má něco s hlavou, nic si nepamatuje." 
"Není v nemocnici, kvůli hlavě slečno." 
"Počkat, počkat. Řekne mi už konečně někdo proč tady jsem." 

. . . . . . . . . .

To není možné, to nemůže být pravda, jak se to jen mohlo stát a proč si nic nepamatuji.
"Největší podíl na tom má samozřejmě to auto a to, že jste byl dlouho pod vodou. Je obrovské štěstí, že žijete."
"Štěstí?! Jste normální, zbyla ze mě půlka, která je funkční s doživotními následky."
"Dá se to léčit, léčba bývá . . . "
"Léčba nemá skoro žádné výsledky a za všechno může jen jeden nos nějakého debila, kterého si ani nepamatuju." 

. . . . . . . . . . 

"Adriene, nezapomeň. Tohle není konec a je spousta věcí co můžeš udělat, aby tvůj život, byl takový jaký chceš, aby by." 
"Fakt dík, za uklidnění."
"Moc rád tě uvidím na další kontrole." na to už jsem jen kývl a podepsal reverz, abych mohl jet domů.

. . . . . . . . . . 

Nevzpomněl jsem si úplně na všechno co jsem chtěl, ale už aspoň vím, jak se stalo to co se mi stalo. Z nějakého neznámého důvodu jsem ten osudný večer nezemřel a přežil i zástavu svého srdce. Měl jsem obrovské štěstí, že mě moře vyplavilo na mělčinu a zdravotní pomoc se ke mně dostala včas. Trvalo měsíce, přesněji  19 měsíců než jsem si vzpomněl. Rozbil jsem mu nos, protože nevím, ale on mě na oplátku srazil autem do moře. Zní to jak z nějakého filmu, ale bylo to tak. Bulvár i policie mi to potvrdila. Do doby než jsem si vzpomněl jsem si nepřál, aby mi to kdokoliv říkal, byla to součást léčby a já neměl nutkání si to zjistit na internetu nebo ve zprávách. Stejně bych si ničemu nepomohl. Celou dobu jsem žil s tím, že mi ten debil zaplatil velké odškodnění a všechno s mojí značkou spojené mi začalo vydělávat víc než doposud. 

. . . . . . . . . . 

Po 5 měších od nehody jsem si Chloé oficiálně vzal a začal se i stavět dům mimo Paříž, abych mohl na vzduch s jistotou, že mě žádný novinář nebude obtěžovat. Chtěl jsem jen klid, nic víc, nic míň.

. . . . . . . . . .

"Zase píšou o tobě." prohodila u snídaně jako by nic.
"Ještě je stále baví, ten nos?"
"Spíš to, že jsem si tě i přes tvé násilnické sklony vzala."
"A litujete toho paní Agreste?" rýpnul jsem si, nechala si i po svatbě totiž své dívčí příjmení a mě to občas i mrzelo.
"Neříkej mi  tak, víš, že jsem stále Bourgeoisová. Je to mé profesní jméno."
"Já vím, ale mám rád, jak se u toho vždycky čertíš."
"A já vím u čeho se čertíš ty." mrkla po mě a začala si klekat na koberec.

. . . . . . . . . .  

"Dům je postaven, klíčky jsou vaše. Personál s vámi bude do konce jara, v letě odlétám ze země." sdělil mi chladně otec po telefonu a zavěsil.
"No super."
"Personál se vždycky najde." pohladila mě Chloé po rameni.
"To je fakt, a nemusí to být ani Alya, která sbalila mého nejlepšího kamaráda a teď mu zakázala se se mnou bavit jen proto, že jsem si jí dovolil vyhodit." 
"Přesně, takhle se mi líbíš, Adrienku." řekla a já si jí strhl na klín začal jí drsně líbat.  

. . . . . . . . . .

S Alyou jsem měl vždycky hezký vztah už od střední, nikdy jsem s ní nespal. Dělala mi v domě služku, za ohromný balík peněz spolu s dalšími pěti. Rozhodně jsem z ní nedřel kůži a podobně. Spíš občas utřela prach a zalila kytky. Zaměstnal jsem jí, aby  se dostala z dluhů a také kvůli svému kamarádovi Ninovi, který po ní pokukoval.  Nino mi vždycky před ní srážel ego, za ty roky se hodně změnil a kamarádství se mezi námi pomalu vytratilo, přesto s ním udržuju určitý vztah, i když mu Alya zakázala se se mnou stýkat, dokud se nezměním. 

. . . . . . . . . .

Snadno se to řekne, hůř udělá. Nikdo mi nevyhovoval, měl jsem vysoké nároky a to na všechno a všechny. Do nového domu jsem šel jen s řidičem a kuchařkou. Pečovatelka, uklízečka  a asistentka, byly ženy jen na přechodnou dobu, než je vyměníme za jiné, které budou splňovat mé nároky a především vysoké nároky mé stávající ženy.

Krásnou středu všem. 😘

Druhé pokračování prologu, tentokrát minulost. Někdo možná už uhodl z minulé kapitoly, co se Adrienovi stalo někdo ne.

 Děkuju za krásné ohlasy k první kapitole a v pátek se budu těšit. 😘