"Trochu se to zvrtlo" countryhumans | DOKONČENO

23.14

...

_time skip_
(o dva roky [nope tohle joke neni] :'D)

Ame. pov.

Vzbudil mě zvuk budíku, který mě budil celou dobu co chodím na střední. Vypnul jsem ho a ještě jsem si lehnul. Dneska jsou moje narozky. Budu muset po škole zajet za rodinou. Nebo si alespoň myslím že by mě chtěli vidět. A já vlastně nejspíš taky.
Hodil jsem na sebe všechno oblečení, udělal si rychlou snídani a nějakou menší svačinu a šel na autobus. Tentokrát měl autobus takových 5 minut spoždění. Jelikož ale byl celkem teplý leden tak se to dalo nějak přežít a to jsem na zimu docela citlivý. Všechno bylo jako normálně. Náladu mi zlepšilo hlavně to, že byl pátek. Konec týdne který všichni tak milují. Sice máme celkem blbý předměty ale na tom nesejde.

Myšlenky mi vířily hlavou celou dobu co jsem se přezouval. Byl jsem dokonce tak zamyšlený že jsem do někoho vrazil když jsem byl na cestě do třídy.

🇺🇸: ,,Promiň," řekl jsem automaticky a šel dál.

🇷🇺: ,,V pohodě..."

Ten hlas mě vytrhnul z přemýšlení. Rychle jsem se otočil ale Rusko už byl daleko ode mě. Furt chodí hrozně rychle. Začal jsem se cítit hrozně provinile ale co se dá dělat. Stejně mi přijde že se takhle cítím každý druhý den.

Sednul jsem si na mé místo, které je teď uprostřed třídy a čuměl do mobilu protože tu stejně nic lepšího na práci nebylo.

🇯🇵: ,,Ame~!"

🇺🇸: ,,Hm?"

Jap mi najednou skočila že zadu kolem krku, malém mě udusila, a zařvala mi do ucha "Všechno nejlepší!!"
Nevim jestli se mi to zdálo ale celý den jsem potom na to ucho slyšel hůř než obvykle.

🇺🇸: ,,Bože! A-a děkuju Jap. Ale příště ne do ucha jo?"

Jap se jenom uchychtla a položila mi na stůl balíček.

🇯🇵: ,,Doufám že si pořádně užiješ toho že už jsi dospělý."

(A: Ok ok pojďme to na chvilku pozastavit. Absolutně jsem nepřemýšlela kolik Amemu je, když nastupoval na střední. Takže aby nám to vycházelo tak budeme dělat že mu bylo 16 ok? :'> )

'Neboj Jap... užiju.' projelo mi hlavou ale nahlas jsem neřekl nic. Dárek od ní jsem se rozhodnul otevřít radši až doma. Ještě by mi tady vlítlo něco do obličeje, to tak.
Teď už se ale moje mysl zaměřila na něco jiného. Do třídy přišel můj vysoký oblíbenec a já na něm jak jinak mohl nechat oči. Tedy mohl jenom dokud to nebylo nápadné. Zajímalo by mě jestli ví že je mi dneska osmnáct. Nebo jestli se ještě o mě vůbec zajímá... No to je stejně jedno. Hlavně že se zajímám já o něj. Možná že až moc ale to nevadí.
Koukal jsem se přes odraz na telefonu jak si pomalu sedá do lavice a něco probírá s Estonskem. Udělal bych cokoliv abych mohl být na jejím místě...

_time skip_

Nějak se mi povedlo přežít školu a mě už jenom stačilo zaskočit za ostatními a pak zařídit můj hlavní dárek. Za rodiči, Novým Zélandem a Austrálií jsem mohl normálně dojít pěšky, nebylo to moc daleko. A s Kanadou jsme se dohodli že tam přijede za námi takže by všechno mělo vyjít.
Po celkem dlouhé době jsem zase stál před těmi dveřmi, ze kterých jsem každé ráno chodil do školy. Celkem nostalgický pocit. Otevřel jsem je a vešel dovnitř. Bylo ticho. V celém baráku se nic neozývalo. Bylo to divny protože Zéland a Austrálie byli vždy u dveří když někdo přišel. Zul jsem si boty a položil je k ostatním, kde ležely i boty Kanady takže mi došlo že už tu dávno je.

🇺🇸: ,,Uhh... Haló?! Je tu někdo?!" zařval jsem směrem do domu ale nic.

Vešel jsem dál až do obýváku a všude se rozhlížel. Chvilku jsem stál uprostřed a snažil se poslouchat. Po asi minutě se ale za mnou ozval krok. Automaticky jsem se otočil a vymrštil ruku směrem kde by měla stát daná osoba která zvuk vydala. A trefa byla úspěšná...

_to be continued_

Hola hej :'D
Chtěla bych jen dodat že:

Za 1. Nidky asi nevydám kapitolu v rozumném rozestupu od té druhé, za což se moc omlouvám

Za 2. Všichni známe dnešní situaci a musím říct... je mi celkem blbé tohle psát. Prosím berte tohle jenom jako příběh který fakt ale Jakoze vůbec nesouvisí s realitou. Psát budu, ale je mi to blbý takže asi tak :')

Díky za přečtení :D

爪工长乇