Han Jisung si žije svůj šťastný život. Má skvělého přítele, skvělou mamku a skvělé kámoše. Vše ale zničí dvě světla, která se k němu rychle přibližovala. Jak se vypořádá s tím, že si nic a nikoho nepamatuje? Jak to zvládnou lidé kolem něj? A Minho...
Stál jsem před školou a čekal na Minha, jak mi řekl. Zadíval jsem se do země a začal si hrát botou s kamínkem. Kam to se mnou chce Minho jít? Kdybych si na všechno vzpomněl, tak bych to třeba věděl. Povzdechl jsem si a kopl do kamínku.
,,Děje se něco?" zeptal se Minho. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.
,,Kam půjdeme?" zeptal jsem se, když jsem se mu zadíval do očí. Minho si prohrábl vlasy a olízl si rty.
,,Napadlo mě, že bychom mohli zajít k Chanovi. On o nás teda neví, ale snad to nebude problém." odpověděl s úsměvem a vyrazil. Popoběhl jsem, abych mohl jít vedle něj.
,,To je taky náš kámoš. Říkal jsi o něm, že už vystudoval." vyhrkl jsem, když se mi vybavilo, jak o něm mluvil.
,,Přesně tak. A chodí s Woojinem. To jsem ti myslím ještě neříkal. Ale teď se prý spolu trochu hádaj. Ale jak je znám, tak budou spolu zase za chvíli v pohodě." Překvapeně jsem se na něj podíval.
,,Je někdo v naší partě vůbec na holky?" zeptal jsem se. Felix je s Changbinem, Hyunjin s Jeonginem, Chan s Woojinem, já s Minhem...
,,No...nevíme, jak je na tom Seungmin, ale já jsem bi. U ostatních přesně nevím." odpověděl mi Minho s úsměvem. Svůj pohled jsem sklopil ke svým botám. Co jsem já? Mohl...jsem zapomenout city, které jsem choval k Minhovi? Necítím se s ním nijak jinak než se svými kámoši. Možná jen trochu víc trapněji.
,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Minho. Zatřásl jsem hlavou a podíval se na něj.
,,Ale na nic. Za jak dlouho budeme u Chana?" zeptal jsem se.
,,Už jsme skoro tam. Támhleten panelák." odpověděl Minho.
Když jsme došli ke správnému vchodu, tak Minho zazvonil. Po chvilce se ozval mužský hlas.
,,Ahoj, tady Minho s Jisungem. Můžeme k tobě?" zeptal se Minho. Místo odpovědi zabzučeli dveře. Otevřel jsem je a pustil Minha dovnitř. Vyšli jsme pár schodů, abychom se dostali k výtahu. Minho zmáčkl tlačítko s patrem a zadíval se na mě. Nervózně jsem se pousmál, když si skousl ret. Namáčkl jsem se víc na stěnu výtahu, když se ke mně Minho přiblížil. Jeho ruka se mi obmotala kolem pasu.
,,Co to děláš?" zeptal jsem se nervózně. Minho nadzvedl koutek a svůj pohled přesměroval na mé rty. Naštěstí se zastavil výtah. Vytrhl jsem se z jeho sevření, otevřel dveře a vyšel z výtahu ven. Slyšel jsem, jak si Minho povzdechl. Smutně jsem se zadíval na své boty.
,,Promiň, já...se na takové věci ještě moc necítím." omluvil jsem se potichu. Minho se zastavil u mě a rozcuchal mi vlasy.
,,V pohodě. Počkám si." Přikývl jsem a následoval ho do bytu, u kterého byly otevřené dveře. Překvapeně jsme se na sebe s Minhem podívali, když se ozval smích dvou lidí. Zavřel jsem za námi dveře. Sundali jsme si boty a šli do obýváku.
,,Ahoj, kluci. Nevěděl jsem, že chcete dneska přijít." vyhrkl nejspíš Chan. Rozhlédl jsem se po místnosti. Skoro na každém místě se válela nějaká učebnice nebo sešit. Svým pohledem jsem se ale zastavil na osobě, která seděla vedle Chana. Že by to byl Woojin? Na žádné fotce jsem ho ale neviděl.
,,No...tak nějak mě to napadlo během hodiny literatury. Měl jsem ti to aspoň napsat. Asi...jdeme v nevhod, že?" zeptal se Minho, když se podíval po učebnicích.
,,Ale ne. My už tu stejně hodinu řešíme něco jinýho než učivo. Hned to uklidím. Ale nejdřív vás seznámím. Tohle je můj spolužák a kámoš z vejšky, Taemin. Taemine, tohle jsou kámoši ze střední, Minho a Jisung." představil nás Chan. Taemin se na nás přátelsky usmál.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Já už asi půjdu, abyste si mohli popovídat." řekl, když se natáhl pro nějakou učebnici. Chan mu tu učebnici vytrhl z ruky a položil ji zpátky.
,,Nikam nemusíš. Stejně jsem vás chtěl seznámit a navíc počítám s tím, že tu přespíš. Domluvili jsme se na tom, abychom mohli pokračovat v učení. A pak jsme se chtěli podívat na ten film." vyhrkl Chan. Taemin zvedl ruce na znamení toho, že se vzdává.
,,Dobře. Klid. Nechtěl jsem jen rušit." řekl se smíchem.
,,No tak si sedni. Přece tu nebudeš celou dobu stát." vyhrkl se smíchem Chan, zatímco uklízel učebnice a sešity. Se zasmáním jsem si sedl do křesla. Snažil jsem se vyhnout Minhově pohledu.
,,Jak ti je?" zeptal se starostlivě Chan, když se na mě podíval. Nervózně jsem si prohrábl vlasy.
,,No...jsem v pohodě. Akorát...si nic nepamatuju, ale to asi víš. Jinak mám pár modřin, škrábanců a tu ruku." odpověděl jsem. Chan chápavě přikývl.
,,To je hrozný. Ale určitě se to za chvíli zpraví. Na všechno si vzpomeneš a bude to v pohodě." řekl Chan s pozbudivým úsměvem.
,,Snad jo." zamumlal jsem a zadíval se na své ruce.
,,A jak jste se spolu začali vy dva bavit?" zeptal se Minho. Chan s Taeminem se na sebe podívali a uchechtli.
,,No...já jsem šel po chodbě, vrazil do Chana a vylil na něj kafe. Tak jsem se mu začal omlouvat. Šli jsme spolu na záchody a snažili se tu skvrnu aspoň trochu vyčistit. A tak jsme se spolu dali do řeči a zjistili, že chodíme spolu na přednášky a...teď si sedáme furt vedle sebe a pomáháme si s učením." řekl Taemin s úsměvem.
,,Takže na tebe žárlí Woojin?" zeptal se Minho. Nechápavě jsem se na něj podíval.
,,Prý jo. Ale absolutně netuším proč. Nikdy jsem mu nedal důvod a ani Chan. Kdybych aspoň Chana balit nebo tak něco, tak to pochopím, ale...já nic nedělám. A ani Chan. Občas se už bojím mu napsat, aby pak z toho neměl problém." řekl Taemin a napil se ze své skleničky.
,,Já se vás zapomněl zeptat, jestli něco nechcete." vyhrkl Chan a poposedl si, aby na nás viděl. Záporně jsme zakroutili hlavou.
,,A co jinak? Děje se něco ve škole novýho nebo u vás?" zeptal se Chan, když si sedl zase zpátky. Pokrčil jsem rameny a podíval se na Minha.
,,Ale noták. Nejsem slepej. Vidím na tobě, že se něco děje. Nechceš si o tom promluvit?" zeptal se Chan smutně. Minho záporně zakroutil hlavou.
,,S tím mi nemůžeš pomoct." odpověděl Minho. Povzdechl jsem si a sklopil hlavu. S tím mu můžu pomoct jenom já, ale...jak? Jak si mám na všechno vzpomenout?
