Trochu (Ne)normální (opraveno)

XXXI. Look like great friend

„Přece nebudu trápit svoje uši 1D nebo nedej Satane Bobrem," zděsila jsem se a hned na to si pevně k hrudi přitiskla moji tašku s těmi nejdokonalejšími věcmi, co jsem mohla dostat.

„No ani mi to neříkej. Včera jsem musel vyhánět nějaký swagerky, co se tady koukaly na trička. Když po mně chtěly, abych jim je sundal, tak jsem se jich zeptal, co od nich poslouchají nejradši... řekli, že nic, že se jim jen líbí ten motiv, a tak jsem je seřval a vyhnal. Oh můj Satane, proč?!" hodil oči v sloup a já ho soucitně pohladila po rameni.

„My nějak tuhle apokalypsu přežijeme..." povytáhla jsem jeden koutek nahoru „Dáš mi na sebe číslo?" usmála jsem se a podala mu mobil s otevřenými kontakty.

„Javor.." usmál se a začal mi ťukat číslo do mobilu. „Aspoň budu mít s kým vybudovat bunkr," zasmál se a podal mi to zpátky.

„Dík a čus! Kámoš má narozky a už jsem tam měla být," zasmála jsem se a přebrala si mobil.

„Zdar krásko," řekl roztomile a já se lehce začervenala.

„I ty lichotníku," usmála jsem se a flirtovně mu poslala pusu. On ji chytl a zamával mi. Taky jsem zamávala a vyšla z obchodu. To je tak krásný pocit, když s někým flirtujete a on netuší, že jste ještě nezletilý.

S úsměvem na tváři jsem vyšla z Kotvy a zamířila na metro směr Chodov, kam mě poslal Natsuky. Měla jsem pro něj k narozkám černé tričko s kostrou hrudního koše a uprostřed bylo srdce z rudých kamínků. Pak jsem tam měla pár serepetiček v podobě ostnaté čelenky, náhrdelníku s kamejím, náušnic a prstýnku. Toho není nikdy dost. Jo trochu jsem se rozšoupla, ale vím, že on to unosí. Vlastně polovina toho je moje a jen to už nenosím, tak to posílám o dům dál.

Do uší jsem si dala sluchátka a pustila si Gravity od HU. Je pravda, že jen oni mě dokázali vždy zvednout náladu na maximum. Na depky tu byli Bring Me The Horizon, na normální použití Black Veil Brides, na popový chvilky Imagine Dragons nebo Fall Out Boy a do každé nálady Lindsey Stirling. Mám zajímavý mix písniček, ale pomáhá vždy bez chyby. Bohužel jsem velmi náladový člověk a jen tihle andělé mě udržují naživu a v normálním stavu. Bohužel i já se nevyhnula puberťáckým depkám a párkrát do sebe řízla. Né do krve. Vždycky povrchově a jen proto, abych cítila tu bolest, která vzniká z ničeho. Vždyť jsem úplně normální. Mám přátele, mám super rodinu a nikdy jsem neměla vážný důvod být v nemocnici. Jsem v pohodě. Jen ty moje podělaný nálady.

Do sluchátek mi začala hrát Belive a já byla donucena vystoupit z metra. Prošla jsem kolem trafiky a v její výloze si zkontrolovala své neposlušné vlasy, které prostě nevydrží rovný, ale trochu se vždycky zkroutí. Dneska jsem měla na sobě jen make-up, takže jsem se nemusela bát si šáhnout do oka. Já vím, že lidi jako já se naopak výrazně malují, ale já na to nemám čas a navíc se mi to vždycky rozpatlá. Já jsem prostě trdlo.

Povzdechla jsem si a s němým odříkáváním refrénu písničky jsem kráčela z přeplněného metra do němých ulic. Tuhle část Prahy jsem moc nemusela. Bylo to tu špinavý a hnusný, ale přitom hned za silnicí stály nádherné domy s překrásnými zahradami. Nechápu to a ani to nechci chápat. Z ulice jsem odbočila do Miličovského lesa a zapojila se k lidem, co tudy chodí. Je zvláštní, za jak málo kroků se mění ulice a domy okolo.

Ve sluchátkách se ozval Sleepwalking a já sklopila hlavu k zemi. Vždycky si vzpomenu, jak moje kamarádka tuhle písničku hrála na kytaru a zpívala. Vždycky se musím usmát, ale teď na mě lezla depka. Zatřepala jsem hlavou a nechala si ji naplnit tím příjemným vykřičeným hlasem. Je to jako terapie. Možná je to účinnější než to.

Stanula jsem před novou garsonkou a naposledy zkontrolovala číslo popisné s tím z esemesky od Natsukyho. Vše souhlasilo a já se chvíli přemlouvala, jestli to ještě neotočím. Ne Mio, ty to zvládneš. Budeš tam se dvěma hezkými kluky. To prostě musíš dát bez perverzního myšlení. Pokud mě nenaserou.

Vytáhla jsem sluchátka z mobilu, naposled si upravila límec a vlasy, a pak teprve zazvonila. Na tváři jsem vykouzlila úsměv a poslouchala, jak se dva páry nohou se snaží předběhnout na schodech. Pak jak někdo šramotí zlíčena v zámku a uviděla jsem rozmazanou postavu v mléčném skle dveří. Stále jsem se nutila k úsměvu, ale když ze dveří vykoukl Natsuky jen v tílku a legínách, musela jsem se zasmát. Nato že je únor, tak je docela odvážný.

„Ahoj!" zavolala jsem na něj se smíchem a počkala, až bos přeběhne vydlážděnou cestičku k brance a otevře mi.

„Ahoj krásko!" vykvíkl a vrhnul se mi kolem krku hned potom, co otevřel branku. To je už dneska podruhé, co mě někdo takhle nazval, a neomrzí to. Jakž takž jsem stihla zaregistrovat, že není namalovaný. Není náhodou nemocný? „Tak pojď dovnitř, než umrznu," zasmál se a třel si ruce, aby se trochu zahřál.

„Tss.. citlivko," zasmála jsem se, protože mně bylo docela teplo i v té mikině. To už si to ale cupital do domu. Jen jsem se pousmála a vlezla za ním. Hned jsem odhodila tašky na botník, rozepla si mikinu a moje milované Convy za dvě stovky skopla z nohou. Prohrábla jsem si vlasy a teprve teď si všimla klučiny civícího na mě. Typický emo, o něco vyšší než já a dokonalé modré oči. Vypadal jak mladej Andy Sixx.

„Danny nebo Deuce?" vyhrknul na mě a já zamrkala překvapením. Pak jsem se ale usmála.

„Danny."

„Ashley nebo Andy?"

„Ashley."

Obočí mu vyletělo kamsi do ofiny a očka se mu rozzářila nadšením. Pak se ale naproti mně rozeběhl a pevně mě objal kolem krku, div jsem nespadla. „Já jsem Shiki," řekl až moc radostně.

„Myslím, že si budeme rozumět. Mia jméno mé," zasmála jsem se a objala ho okolo pasu jako starého kamaráda. „Jen se mi prosím nedívej do tašek."

opraveno 11.6. 2016 - AzamiMitsu