Sad Song

18.

Daichi

Se Sugou jsme si večer moc užili. Celou dobu jsme si povídali. Probrali jsme snad všechno. Od školy, přes volejbal až po to co chceme dělat v budoucnosti.

Bohužel pak nadešel čas, kdy musel odejít domů.

Sotva se za ním zaklaply dveře, zavolali si mě rodiče do kuchyně. Samozřejmě jsem přesně věděl, že si budou chtít promluvit o mé spřízněné duši, ale nijak zvlášť se mi do toho nechtělo.

„Jaká je vaše písnička?" vychrlila na mě máma okamžitě a já jí ukázal svoji ruku.

„Tu píseň mám moc ráda." řekla a usmála se na mě.

„Líbí se ti?" zeptal se po chvíli mlčení táta, kterému hrál na obličeji poťouchlý úsměv.

Na jeho otázku jsem jen sklopil hlavu a moje tvář se po chvíli proměnila ve větší jahodu. Rodiče mě skenovali zvědavými pohledy a já si povzdechl.

„Ehm... Jo, asi jo." šeptl jsem a snažil se, aby můj hlas vyzněl jako bych si tím nebyl jistý. Bohužel jsem se ale snažil jen překrýt fakt, že jsem se do něj zabouchl až po uši.

Moji rodiče to ale vytušili a moje máma si prostě nemohla odpustit otázku „Asi?"

„No tak fajn, zamiloval jsem se!" odpověděl jsem trochu podrážděným hlasem a moji rodiče si vyměnili úsměvy.

„Kdy jsi měl v plánu nám říct že jsi gay?" zeptal se táta a já na něj vrhnul zmatený pohled. „Já si přeci nevybral kdo bude moje spřízněná duše." odpověděl jsem a oni se začali smát.

„Spřízněná duše je nám přidělena podle sexuální orientace." řekla po chvíli smíchu.

„Aha. No... tak se to dozvídáte teď." řekl jsem nervózně a z jahody přešel na rajče.

Rodiče se začali smát ještě víc a když je smích konečně přešel, přišli ke mně a oba mě pevně objali. „Vždyť víš že tě vždycky budeme mít rádi." řekla mi máma, na což jsem jen pokýval hlavou.

...

Týdny plynou a já si se Sugou stále píšu.

S každým dnem jsem zamilovaný víc a tak nějak vím, že bych se už bez něj neobešel.

Stal se naprosto nepostradatelnou součástí mého života a já už si nedokázal představit ani jeden jediný den bez jeho zpráv.

Pokaždé když ho vidím, mám chuť ho obejmout, nebo ho alespoň pohladit po těch jeho krásných, stříbrných vlasech.

Už nějakou tu chvíli se mu chci vyznat, ale jsem moc velký srab.

Když nad tím začnu přemýšlet, připadá mi vyznání pocitů jednoduché, ale jakmile se mu dívám do očí, mám pocit, že nic složitějšího ani není... Zároveň ale vím, že své pocity dlouho skrývat nevydržím.

Právě proto jsem se rozhodl, že mu o svých citech hned zítra řeknu.