Sad Song

2.

Daichi

„Pane Ukai?" křikl jsem na našeho trenéra a on se na mě otráveně podíval.

„Co je?" řekl bez jakékoli známky zájmu.

„Tak jsem si říkal... Že podle plánu, máme mít za pár týdnů přátelské utkání se školou Sejioh... Zítra budou mít zápas s Shiratorizawou a tak si myslím že by bylo dobré se podívat na záznamy jejich hry. Vím že to video budete mít. Mohl byste mi ho prosím přeposlat?" zeptal jsem se a doufal že dostanu kladnou odpověď.

„Proč ne." odpověděl a já mu poděkoval.

Pak jsem se radši šel nachystat na trénink.

Kageyama s Hinatou se spolu klasicky hádali, Noya s Tanakou otravovali Kiyoko a Yachi, Tsukishima s Yamaguchim se rozcvičovali a Asahi sledoval Noyu, psíma očima.

Připadal jsem si sám... Chybí mi tu někdo s kým bych si mohl povídat. Kdo by tu stál se mnou a všechno to sledoval s nevěřícným výrazem. Zkrátka někoho kdo by tu byl pro mě.

Jediný důvod proč jsem ještě v tomhle týmu, je že ke mně a k Asahimu vzhlíží celý tým. Teda... Spíš se snaží aby to tak alespoň vypadalo.

Volejbal už mi nepřináší takové štěstí, protože loni odešel jediný kluk se kterým jsem se jakž takž bavil. Odešel na vysokou a já už se s ním víckrát neviděl.

Celý trénink jsem přemýšlel. Vlastně ani nevím proč, ale byl jsem duchem mimo. Celému týmu jsem kazil hru a zašlo to až tak daleko že mě trenér posadil na lavičku.

Moc se mu nedivím... a vlastně jsem za to i rád. Dneska mám nějakou depresivní náladu.

***

Po příchodu domů jsem se prostě svalil do postele a usnul. I přes to že jsem se dneska nijak zvlášť nenamáhal a ve škole jsme nepsali žádné testy, byl jsem unavený.

Moje únava přetrvávala i další den. Nic mě nebavilo, nic se mi nechtělo a celkově jsem při každé činnosti myslel že umřu.

Život se do mě začal vracet až když jsem byl doma, okoupaný, najezený a v posteli.

Těsně po tom co jsem se zachumlal v peřině, mi trenér poslal to video o které jsem ho prosil.

I přes to že se mi vůbec nechtělo, jsem ho rozkliknul a začal sledovat.

Aoba Johsai je dobrý tým... To bude těžký zápas...

Celou dobu jsem měl pocit že Aoba Johsai prohraje, ale nakonec to Shiratorizawa obrátila a dokonce otočila v jejich prospěch.

To už jsem ale absolutně nevnímal zápas. Místo toho můj pohled zabloudil k stříbrnovlasému chlapci, který seděl na lavičce.
Něco na něm mi z nějakého důvodu připadalo strašně zajímavé. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči.

Shiratorizawa nakonec vyhrála a já se podivil nad tím jak rychle ten zápas skončil. Když jsem se podíval na skóre, uvědomil jsem si že hráli tři sety a ten poslední vyhrála Shiratorizawa s body 29:31.

Vyjeveně jsem na to hleděl a když jsem se následně podíval na délku videa nestačil jsem se divit.

To jsem na toho kluka vážně koukal tak dlouho? Ptal jsem se sám sebe.

Nakonec mě zmohla únava. Odložil jsem svůj telefon na noční stolek a upadl do říše snů.