Sad Song

12.

Daichi

Celý den byl mučení. Čas se příšerně vlekl a mně připadalo, že se odpoledne snad nikdy nedočkám.

Nikomu jsem o tom neřekl. Ani Asahimu ne, ale myslím si, že si stejně všichni všimli že se se mnou něco děje. Byl jsem nedočkavý a všechno jsem dělal strašně zbrkle.

Ráno se mi povedlo vysypat medové kroužky mimo misku, pak jsem si doma zapomněl mobil a tak podobně.

Zkrátka, celý den byl jedna velká patálie.

„Sakra Daichi, uklidni se!" zahulákal trenér přes tělocvičnu potom, co jsem pokazil už pátý příjem. Neustále mě napomínal, kritizoval každou chybu co jsem dělal a já byl myšlenkami úplně mimo.

Nejhorší ale bylo, že se mi příšerně vlekl čas. A ještě horší bylo, že je tohle teprve ranní trénink.

Po hodině příšerných příjmů a nadávek ze strany trenéra, se nade mnou nakonec čas přeci jen smiloval.

Trénink skončil a já mohl jít do školy.

Tam se ale bohužel vůbec nic nezměnilo. Navíc, nám naše třídní učitelka, dala neohlášený test z angličtiny, která mi vůbec nejde.

Hleděl jsem do prázdných políček, které jsem měl vyplnit a se kterými jsem si absolutně nevěděl rady. Hodiny na stěně, které stále vydávaly otravné tikání, mé nervozitě taky zrovna moc nepomohly.

A tak to šlo celý den. Angličtina, Matika, Chemie, Japonština, Hudební výchova, Biologie a Dějepis. To všechno jsem musel přežít, bez toho aniž bych omdlel nedočkavostí.

A to ani nemluvím o odpoledním tréninku, který bude trvat dvě a půl hodiny...

Kouknul jsem se na hodiny a zaregistroval že je teprve jedenáct dopoledne. Což znamenalo, že nám právě začíná Japonština.

Máme příšernou učitelku. Je přímo postrach. Tmavě hnědé až černé oči, špičatý nos a šedé vlasy, které má vždy sepnuté do drdolu. Na její tváři samozřejmě nesmí chybět přísný výraz a naštvat, vám ji opravdu nedoporučuju.

Je to desetkrát horší než naštvat mě a to je fakt co říct.

Bohužel ale nemůžu popřít fakt, že žáci v jejích hodinách skutečně dávají pozor.

Kdyby to byla běžná hodina, nejspíš bych to nějak přežil, jenže ona se nás rozhodla unudit našimi legendami a bájemi, kterými se straší malé děti.

Každý z nás je všechny slyšel už minimálně stokrát, ale stejně jsou nám čteny znovu a znovu. V tomto případě bych přísloví o tom že je opakování, matka moudrosti, opravdu radši nezmiňoval.

Nudný hlas naší učitelky, smíšený s nesmyslnými legendami a pravidelným tikáním hodin, mě pomalu ale jistě ukolébal k spánku.

Probuzení, bylo ale strašné. Naštvaná učitelka, nudné žvásty o tom co si to jako dovoluju a slíbená poškola, kterou budu muset přežít místo tréninku, opravdu nebyly ničím příjemným.