Sad Song

17.

Suga

On mě pozval k němu domů? pomyslel jsem si překvapeně a skoro ihned jsem znervózněl.

"Nebude to vadit tvým rodičům?" zeptal jsem se ho.

"Myslím, že nebude. Spíš bych řekl, že kdyby věděli, že jsem potkal svojí spřízněnou duši, chtěli by tě poznat." odpověděl s úsměvem.

"Tak jo, klidně k tobě domů jít můžeme." řekl jsem.

"Dobře. Předem se omlouvám, jestli tě moje mamka bude vyslýchat." prohlásil Daichi.

"Ok, vadit mi to nebude. Aspoň budu mít nějakou přípravu na Oikawu, Makkiho a Matsukawu, jestli dobře předpokládám, co přijde zítra ve škole nebo už dneska večer přes esemesky." prohlásil jsem.

"Kdyby tě otravovali nějak moc, řekni mi a já ti s nimi pomůžu." řekl Daichi.

"Dobře. Děkuji." odpověděl jsem mu.

Pak jsme zaplatili za kávu a Daichi mě začal vést k němu domů. Když jsme tam došli, Daichi odemknul dveře, pustil mě dovnitř a zavřel za námi.

"Jsem doma!" pozdravil.

"Ahoj Daichi. Jak bylo na tréninku a ve škole?" ozvalo se z kuchyně.

"Dobrý den." pozdravil jsem a Daichiho máma vykoukla z kuchyně na chodbu.

"Ahojky. Tebe jsem ještě neviděla, Daichi si tě teď přivedl poprvé. Chodíš do Seijoh?" pozdravila mě s úsměvem.

"Ano, chodím do Aoba Johsai. Hraju tam jako náhradní nahrávač." řekl jsem.

"A jakpak jste se s Daichim poznali? Máš už spřízněnou duši?" zasypala mě okamžitě otázkami.

"No, jaksi jsme si padli do oka při sledování zápasů našich týmů před naším společným zápasem. Oikawa, náš kapitán, mě později přesvědčil, abych se dohodl s Daichim, že s ním někdy zajdu na kafe. A ano, spřízněnou duši už jsem našel. Dneska, když jsem se poprvé potkal s Daichim." vysvětlil jsem celý rudý.

Daichiho mamka se na něj podívala pohledem, který říkal, že si s ním později o tom promluví podobně jako Oikawa, Makki a Matsukawa se mnou.

"My asi půjdeme ke mně do pokoje." prohlásil trochu zrudlý Daichi po chvíli ticha.

"Dobře. Chcete něco k pití nebo k jídlu?" zeptala se mile Daichiho mamka.

Daichi se na mě tázavě podíval.

"Ne, nic nepotřebujeme. Děkuji." odpověděl jsem.

Potom mě Daichi zavedl k němu do pokoje. Měl to tam útulné a uklizené. Na zdi nad psacím stolem byl malý znak Karasuna a plakát s logem jejich týmu.

"Máš to tu hezké." prohlásil jsem s úsměvem.

"Děkuji." odpověděl.