Sad Song

14.

Daichi

Školu i trénink jsem nakonec přežil a tím se dostal k té části den, kdy jsme se měli se Sugou setkat.

Rychle jsem vběhl do parku a začal se rozhlížet kolem. Všude bylo spousta lidí. Jeho jsem ale nikde neviděl. Prošel jsem celý park, ale nikde jsem ho nenašel.

Najednou mě něco zašimralo na předloktí a já se podíval na svou ruku. Without you, I feel torn. Like a sail in a storm. Text té písně jsem okamžitě poznal. Máma mi ji pouštěla, když jsem byl malý.

To ale znamená, že je někde poblíž moje spřízněná duše. Rozhlédl jsem se okolo a kousek od sebe spatřil Sugu.

Koukal se na svou ruku, po čemž se stejně jako já předtím rozhodl kolem. Naše pohledy se setkaly a já pocítil úžasný pocit, který byl způsobený jeho krásným úsměvem.

Panebože, on je moje spřízněná duše! proběhlo mi hlavou a na mojí tváři se rozhostil úsměv.

Přišel jsem trochu blíž k němu a řekl „Ahoj."

„Ahoj." odpověděl a jeho úsměv se rozšířil.

„Zdá se, že jsme spřízněné duše." řekl a mezi námi se rozhostilo trapné ticho.

Ani jeden z nás nevěděl co říct.

Nakonec navázal konverzaci tím, že se mě zeptal na tu nejběžnější otázku jaká existuje „Jak se máš?" Ano, možná to byla ta nejotřepanější otázka jakou mohl položit, ale v tu chvíli mi to bylo naprosto jedno. Byl jsem prostě rád, že bylo ticho mezi námi přerušeno a že jsme si začali povídat.

Bylo mi s ním vážně dobře... Na druhou stranu mě ale trápila ta věc se spřízněnou duší. V jeho přítomnosti mi bylo tak dobře... Jeho úsměv mě dělal šťastným a já si brzy uvědomil, že jsem se do něj zamiloval na první pohled.

Každý jeho úsměv mi vehnal motýlky do břicha a ruměnec do tváří. Každé jeho slovo, bylo díky jeho krásnému hlasu, jako pohlazení po duši. Navíc mi svým vzhledem připomínal spíš anděla, než obyčejného člověka. A o jeho povaze, radši ani nemluvím.

A nad tímhle jsem přemýšlel pořád. Hlavně když jsem se zrovna topil v jeho vlídných, hnědých očích.

„Posloucháš mě vůbec?" zeptal se mě a já se jakoby probudil. „Promiň, neposlouchal jsem?" omluvil jsem se a sklopil pohled.

„Nad čím jsi přemýšlel?" zeptal se zvědavě a já začal vymýšlet nějakou věrohodnou lež.

Pak jsem si ale uvědomil, že to nemá smysl. Nejlepší bude, mu říct prostě pravdu.

„Ztratil jsem se v tvých očích." odpověděl jsem a on na mě zůstal překvapeně hledět.