Co se má stát, stane se... Luna a Draco.

Co teď...

Co teď? To poslední, co jsem chtěla, bylo, abych ublížila Fredovi. Je to můj nejlepší kamarád... bránil mě a byl tu pro mě, když jsem ho potřebovala. To, co jsem mu udělala je neomluvitelné... Pochybuji, že mi kdy odpustí. Zbytek večera jsem strávila u sebe v pokoji, holky na mě ťukali, ale já neodpovídala. Chtěla jsem být sama. Jsem z toho všeho zmatená... nevím pořádně co chci. Mám Freda ráda a chovám k němu nějaké city, ale je pravda, že pro mě bylo těžké nemyslet na něj jako na kamaráda. Možná byla chyba to zkoušet. Co se týká Draca... s ním to bylo jiné, vytáčel mě, ale cítila jsem k němu něco, co nešlo dát jen tak stranou. S ním jsem se cítila jinak než s Fredem. Ale ublížila jsem mu stejným způsobem jako Fredovi. Zbytek večera jsem si v hlavě rovnala svoje myšlenky a procházela si každičkou chvilku, kdy jsem udělala chybné rozhodnutí. Zamyslela jsem se a došlo mi, že to musím nějak urovnat s Fredem... Nemůžu ztratit nejlepšího přítele. Musím to napravit...

Druhý den ráno, když jsem se vrátila ze snídaně jsem přišla na kolej a ostatní uklízeli bordel z večera. Holky se na mě podívali a po chvilce přišli a objali mě. Sedla jsem si s nimi na gauč a povídali jsme si. Říkala jsem jim, jak to celé bylo. Řekla jsem jim, že jsem jim to nechtěla říct, protože jsem nevěděla, jak by reagovali, kord, když jde o Draca. Oni se na mě usmáli a řekli...

Ginny: „Luno, jsme tvé kamarádky, nám se nemusíš bát něco říct..."

Hermiona: „A to, že jde o něj... pokud ti na něm záleží a jemu na tobě taky, nevidím problém v tom mu zkusit dát šanci..."

Luna: „Mrzí mě, že jsem lhala... a že jsem ublížila Fredovi..."

Ginny: „Fred to taky nedomyslel... to co se mezi vámi stalo není dobré, ale není to nenapravitelné." Řekla a usmála se na mě.

Luna: „Nemůžu ho ztratit..."

George: „Tak si s ním promluv... řekni mu pravdu..." řekl a my se všechna najednou otočili.

Luna: „Pochybuju, že se mnou chce mluvit..."

Ginny: „Za pokus nic nedáš."

Hermiona: „Jste nejlepší kamarádi... zkus to."

Poté jsem se podívala na George a on mi řekl, že je u sebe. Šla jsem pomalu po schodech. Srdce mi bušilo tak moc, že jsem měla pocit, že mi každou chvilku vyletí z hrudi. Čím blíž jsem byla tím víc jsem pociťovala nával emocí. V očích jsem měla slzy a mé obavy byli větší každou chvilkou. Nakonec jsme zaklepala a vešla. On seděl na posteli a koukal do zdi. Vešla jsem a zavřela dveře. Pomalu jsem udělala pár kroků a zastavila se. On se na mě ale ani nepodíval. Nedivím se mu. Věděla jsem, že ale musím něco udělat, a tak jsem se na něj podívala a řekla mu.

Luna: „Frede já, omlouvám se ti... mrzí mě, že jsem ti ublížila. Tohle jsem nechtěla. Měla jsem ti říct pravdu hned, ale..." uviděla jsem, jak mu stekla slza po tváři. Posadila jsem se k němu a chytla ho za ruku.

Luna: „Pravda je taková, že jsem sama nevěděla, co k tobě cítím... Byla jsem z toho všeho zmatená a ano neměla jsem ti tohle udělat. Měla jsem jen strach ti říct pravdu... nechtěla jsem tě ztratit, ale přesně to se stalo..."

Fred: „Mohla jsi mi to říct... jsme nejlepší kamarádi Luno!"

Luna: „O to právě jde... nevěděla jsem, jak to mezi námi pořádně je. Stále jsem k tobě cítila to kamarádské pouto... Frede já, chtěla bych, abychom zůstali pouze kamarády, chápu, pokud potom všem nebudeš chtít, jen jsem ti chtěla říct, jak to cítím..."

Fred: „To bylo tak těžké mi to říct předtím?"

Luna: „Nechtěla jsem tě ztratit..." řekla jsem se slzami v očích.