Co se má stát, stane se... Luna a Draco.

Navždy nejlepší přátelé...

Najednou jsem uviděla zelený záblesk a všechny nás to oslnilo. Ohlédla jsem se uviděla, jak se naposledy usmál a poté padl k zemi. To ne! Tohle ne! Když jsem uviděla jeho bezvládné tělo ležet zakřičela jsem tak hlasitě, že se všichni podívali, co se děje. Rozeběhla jsem se k němu a ostatní ihned běželi za mnou. Smrijedi se mezi tím stáhli a bylo po všem. Doběhla jsem k němu a klekla si. Položila jsem si jeho hlavu na klín a snažila se udělat cokoli i když jsem věděla, že nemůžu nic!"

Luna: „To ne! To ne! Fredie! Frede prosím mluv se mnou! Tohle ne! Vzbuď se slyšíš!"

George: „FREDE!" řekl tiše a klekl si vedle mě. Položil ruku na jeho bezvládné tělo a po tvářích mu začali stékat slzy.

Molly: „Synu..." řekla a do očích se ji nahrnuli slzy.

Luna: „Nenechávej mě tu! Slyšíš! Potřebuju tě! Nemůžeš mě tu nechat! Slyšíš!"

Stáli jsme tam, všichni v šoku... rázem bez života. Když jsem uviděla pohledy všech kolem. Nemohla jsem se jim pořádně podívat do očí. Tak moc mě to mrzelo a bolelo. A v ten moment jsem si vzpomněla. Tenkrát na tom hřbitově... říkal, že mám dar přivést lidi zpět k životu... Ale jak! Nevím, co dělat... chytla jsem ho za ruku a všichni nechápali co se děje. Nadechla jsem se a začala jsem tiše pobrukovat melodii mé oblíbené písně, která mi pomáhá urovnat si myšlenky... bohužel nezabralo to. Podívala jsem se na Molly a ta řekla... „To nic... zkusila si to!" poté jsem se otočila a objala George. Odmítala jsem od něj odejít. Nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Tohle musí být noční můra! Seděla jsem poté u sebe na posteli a koukala do zdi. Byla jsem z toho v šoku. Doufala jsem, že se každou chíli probudím a bude po všem, ale nevypadalo to tak... najednou někdo zaklepal na dveře. Všichni vešli dovnitř a posadili se. Mlčeli a jen koukali. Viděla jsem jejich prázdné výrazy. Nejprázdnější byl Georgův... byl jako bez duše. Podívala jsem se na něj a rozbrečela se...

Luna: „Za všechno můžu já!" řekla jsem uvzlykaně...

Harry: „Za tohle nikdo nemůže Luno..."

Hermiona: „Harry má pravdu... mohl to být kdokoli z nás..."

Luna: „Měla jsem to být já!

Ginny: „Tohle neříkej!"

George: „Ginny má pravdu... Fred by si tohle nepřál..."

Luna: „Já... musím na vzduch..."

Ron: „Půjdeme s tebou..."

Luna: „Chci jít sama..." křikla jsem a odešla.

Zbytek večera jsem se toulala venku. Koukala na hvězdy a snažila se přijít na to, co bych mohla udělat. Co jsem měla udělat, a hlavně na to, že za tohle můžu já! K čemu je mi dar, který mi ani neumožní zachránit nejlepšího přítele?! Jsem k ničemu! Neschopná... a ještě vždy všechno pokazím! Jak jen se sebou mám do konce života žít, když vím, že jsem ho nedokázala zachránit a zavinila to! Nesnáším se! Začala jsem panikařit a do očích se mi opět nahrnuli slzy. Dlouho jsem plakala, a nakonec jsem se rozhodla na jeho památku vykouzlit za domem jeho oblíbenou květinu... Slunečnici, tak zářivou, jakou svět ještě nespatřil. Alespoň něco pro něj udělat mohu! Nadechla jsem se a vykouzlila ji. Když jsem se na ni ale podívala. Nebyla tak překrásná... jelikož mé emoce směřované na kouzlo nebyli pozitivní... ba naopak. Opět jsem se začala utápět v zoufalství. Nevěděla jsem co dělat, abych se uklidnila. Poté jsem si vzpomněla na tu píseň, která mi pomáhá se uklidnit, ale bohužel dnes nezabrala. Nadechla jsem se, zavřela oči a začala jsem si zpívat pro sebe. V moment, kdy jsem zpívala ona slova, jsem si vybavovala každý zážitek s ním. Poté jsem otevřela oči a podívala se do dálky. Uviděla jsem, jak začíná vycházet slunce. Najednou mě ale zarazil pohled na slunečnici, která ještě před chvilkou byla jak bez života. Najednou mě tak napadlo... co když se mi právě povedlo uzdravit květinu. Co když je klíčem k úspěchu přímo píseň zazpívat a mít konkrétní pozitivní myšlenky, jako při patronu. V ten moment mě napadlo... co když není vše ztracené? Co když je ta šance, ano vím, povedlo se mi to se slunečnicí a teď chci to samé s člověkem, ale když se Harrymu povedl vykouzlit patron nejprve na bubáku a poté na stovce mozkomorů, proč by tohle nemohlo vyjít?! Alespoň za zkoušku to stojí! Zvedla jsem se a rychle se rozeběhla k baráku. Rozrazila jsem dveře a běžela rychle do místnosti, kde Freda nechali. Když jsem ho tam uviděla, opět mě popadla panika a strach že si dělám zbytečné naděje a že to nevyjde. Ale je to pro Freda! Musím to překonat! Tentokrát to ale chtělo mou plnou soustředěnost a veškerou mou energii směřovat jen na něj. Došla jsem k němu. Chytla ho za ruku a řekla...