Nenávist, láska, či pokušení? ✖

30. kapitola - Draco

„Chtěla bych se omluvit za Rona. Občas se chová jako idiot a tebe prostě nesnáší," pronesla vážně.

„Nemáš se vůbec za co omlouvat, vždyť to není tvoje chyba. A mimo to jsem mu nikdy nedal moc důvodů, aby se ke mně choval jinak."

Hermiona se zamyslela a pak přikývla. „Asi máš pravdu. Ale mohl by pochopit, že se lidi mění."

„Nevim, jestli na to má dostatečnou mozkovou kapacitu," řekl jsem výsměšně a Grangerová se na mě výhružně podívala.

„Samozřejmě jsem to myslel jako vtip," uklidňoval jsem ji rychle. „Navíc bych se ti měl omluvit spíš já. Za všechny ty tři roky, kdy jsem tě neustále urážel a ubližoval ti. Chci říct, že jsem svůj názor na tyhle věci hodně přehodnotil. Nevím, jestli mi to vůbec můžeš někdy odpustit, ale chci abys věděla, že je mi to všechno upřímně líto."

Chvíli na mě překvapeně koukala a pak se usmála. „Vždyť já vím, pochopila jsem to z tvého chování. Navíc, ani já jsem se k tobě nechovala kdovíjak dobře. Ale jsem ráda, že jsi mi to řekl."

Usmál jsem se na ni a v duchu jsem zajásal. To je dobrej krok vpřed.

„A ještě něco Draco – už jsem ti dávno odpustila," dodala a poté spěšně zamířila zpět za Weasleym a Potterem.

Dobře, to od ní bylo asi...hezký?

Za nějakou dobu hodina skončila a všichni s jásotem vyběhli ven ze třídy, protože byl pátek a lektvary byla tenhle týden naše poslední hodina. Posbíral jsem svoje věci a vydal se pomalým krokem ven ze třídy. Neni mi šest, abych běhal po škole jen z toho důvodu, že je pátek. U dveří na mě čekal Blaise s Theem a hned mě zasypali miliónem otázek.

„Co Grangerová?"

„Jak to šlo?"

„Co ti to říkala?"

„Proč jste se tak smáli?"

„Prosimvás, uklidněte se. Vyvádíte jak třináctiletý puberťačky. Nic se nestalo, jen jsme spolu vařili lektvar, protože na nás nikdo jinej nezbyl," řekl jsem a probodl je vyčítavým pohledem.

„Hele, sorry kámo, ale nevypadal jsi, že by ti to nějak moc vadilo. A navíc, my měli taky nějaký důležitý věci na práci," vysvětlil Blaise a mrkl na Thea.

„Všiml jsem si," podotkl jsem a s úšklebkem jsem stočil pohled na Theodora. Ten kráčel vedle nás a s nepřítomným úsměvem zíral do stropu. Zřejmě nás poslední 2 minuty nevnímal. Zamával jsem mu rukou před očima. Vůbec si toho nevšiml.

„Tyvole Blaisi, koukej!" křikl jsem na Zabiniho a dál mával rukou před Theovým obličejem. Theo se pořád přiblble usmíval a koukal do stropu.

„Tak ten je slušně mimo," rozesmál se Blaise a chvíli ho napodoboval. „Asi se mu ta Greengrassová hodně líbí, co?"

„No to bych řekl," přikývl jsem a dál s úsměvem Thea pozoroval. Vypadal strašně komicky.

„Nebo oživl bazilišek, kterej se na něj podíval a on zkameněl. Teda až na to, že se jeho nohy pohybujou," ozvalo se za námi. Překvapeně jsem se ohlédl za hlasem a zjistil jsem, že se k nám připojila Maeve. Blaise se na ní taky otočil a rozesmál se.

„Přesně tak, o tom by nám nejlíp mohla vyprávět Grangerová," přitakal a objal Maeve jako by „přátelsky" kolem ramen. „A mimochodem ta uniforma ti fakt sekne," dodal a mrkl na ni.

„Ježkovy zraky, nemůže tu být aspoň někdo normální?" zabručel jsem si sám pro sebe. Najednou se na konci chodby zjevila Hermiona a když si nás všimla, zastavila a počkala na nás. Theodor se konečně probudil ze svýho zamilovanýho spánku a zamrkal, jako by opravdu zrovna prospal několik hodin.