Osvobozená

23.

Další den v práci mi udělala k tomu aspoň trochu menší radost Adél. Asi né jen trochu, ale udělala mi jí velkou.

Rozhodla se mě už potřetí vzít na zápas Ottawy,hned pozítří a nám s klukům se to docela dost hodilo do těch našich plánů co jsme měli. Šli jsme na to všechno rychle, litovala jsme proto Tima. Doufala jsem že by mě mohl s kluky prokouknout co kujeme,ale nějak se k tomu neschylovalo.

Hlavně když si k nám přišli kluci po tréninku pro kafe a Tim zůstal stát venku. Zamrzelo mě to v tom smyslu že mě ani nechtěl vidět.

„Asi si myslí že si tím pomůže." Zasmál se Josh a otočil se směrem ven kde byl přes skleněná okna dost dobře vidět.

„Asi, ale my jsme tak dobří že se může snažit jak chce, stejně to dotáhneme do konce." Přikývl mu na to Brady.

„Vy možná,ale co on. Začínám váhat jestli si to fakt nevzal až moc a už mě prostě nechce, kdo ví co to měl za záblesk v hlavě." Pokrčila jsem rameny.

„On nerad přiznává porážku. To by nebyl on aby tě nechtěl zpátky nebo aspoň nechtěl vysvětlení." Zabrblal Brady. V tom měl pravdu, byl takový,i když zrovna tady v zápasech za Senators už si na to mohl zvyknout.

„Stejně je to ale divný když se ani trochu nesnaží. Jak je to vůbec s tou jeho sestřenicí?" Zajímala jsem se.

„To chceš vědět od nás? Volá si s ní často, aspoň že jsme si to vyzjistili a je to doopravdy jeho příbuzná. Ale co řeší nebo tak ti neřekneme, protože mluví spolu rychle a hlavně na mě nesrozumitelně a Brady to už vůbec nebude vědět."

„Aspoň něco jsi ale pochytit mohl ne?" Udělala jsem psí oči aby si třeba na něco vyvzpomenul.

„Jednou vím že řešili školu a ty psy co mají jeho rodiče doma doma, to je bohužel všechno, nestalkuju ho zrovna tak abych všechno musel vědět." Naznal Josh.

„Tak to jsi nám pomohl." Uznal mu Brady.

„Ano já vím, tak si to zkus sám poslouchat." Protočil Josh očima a já se tomu uchychtla. Teď už tady doopravdy jen chyběl Timy aby se k nim přidal, i když to by se asi řešilo něco jinýho.

Tohle jsem zakřikla, nebo nevím jestli je to správný výraz, ale zrovna když jsem o tomhle přemýšlela Tim přišel za námi.

„Co tady tak dlouho děláte? Já tam venku mrznu jen v těchlech teplácích." Začal.

„Si měl jít sem s námi si pokecat. Tvůj problém." Zazubil se na něj Josh.

„Těch mám už teď dost. Maty kde máš to lattéčko ať se ohřeju." Pousmál se a mě jen tahle věta zvládla udělat radost a hned mu podala o co si žádal.

„Tohle mi chybělo." Otočil se zády k nám Brady a začal se smát.

Přesně jsem věděla co myslí. S Timem jsme se na sebe usmívali jak dvě sluníčka a já vůbec nechápala proč. U mě to bylo automatické,ale on se tvářil jakoby nic. Nevyznala jsem se v něm.

„Komu by ne." Začal se nenápadně smát i Josh a já se zoufale podívala na Adél která nás celou dobu z povzdálí pozorovala.

„Co myslíte?" Nechápal je Tim.

„Ale nic, radši už půjdeme abychom se tu ještě nerozpadli z jedné věci." Rýpl si Brady a odešli. Můj mozek to moc dobře nepobíral,ale tak to bývalo často.
.
.
Další den už jsme si večer s Adél kráčeli po docela dlouhé době do Canadian Tire center arény. Těšila jsem se, bylo to přeci teprve po třetí co jsem se mohla jít podívat na NHL.

Svou náladu po tom včerejšku jsem moc neskrývala. Vzala jsem si na sebe Timův dres a byla vysmátá snad nejvíc za poslední týden.

Ještě před zápasem jsme se stihli stavit u Clare která mi docela taky už chyběla. Moc času na povídání jsme ale neměli, což byla docela škoda. Taky byla docela dost ukecaná a řešit s ní věci okolo kluků byla sranda.

„Po tom včerejšku by mě zajímalo jak bude reagovat až tě tady uvidí." Naznala Adél když jsme si to co nejrychleji jsme mohli hnali na naše místa, stejně jako minule za střídačkou.

„Věr mi že mě taky. Po tom jak mi kluci říkali jaký je doma a když jsem ho i sama měla možnost vidět, mě to doslova dostalo."

„Asi endorfiny po tréninku." Zasmála se Adél.

„To bude tím. Ten sport aspoň k něčemu je, chyběl mi ten jeho úsměv." Poznamenala jsem.

„A je to tu zas. Rovnou můžeš říct že ti chybí celý." Uchychtla se a my si sedly na svá místa.

„Doufám že nás nikdo neposlouchá, by si musel říkat co to je za problémy když jdeme na hokej." Pokračovala, když se na nás jedná holka od vedle divně dívala.

„To už jsme hold my, máme nárok si povídat a za druhé týká se to taky pouze hokejistů." Špitla jsem.

„Nemyslím si že tohle bychom ale měli vykřikovat na celou Ottawu." Naznala a já už jí na to nic neřekla a pouze čekala kdy se na ledě objeví kluci a u toho rychle zkoukla na mobilu jak hrajou ostatní týmy.

Ale jen co se naši kluci objevili na rozbruslení už mi bylo jedno jak to vypadá jinde. Brady s Joshem si nás hned všimli, tak moc dobře věděli že tu budu.

Timy nezůstal pozadu, jen když na nás ti dva zamávali on už si mě všiml taky,ale narozdíl od těch dvou měl překvapený výraz a jen se na mě vyjeveně díval.

Možná jsem na tenhle zápas neměla chodit. Tim tu svou super formu co měl poslední zápasy nedokázal ukázat k dneska a proto kluci prohráli proti Tampě vysoko 7:1. Mrzelo mě to,ale takovýto už hokej byl. A vůbec když Tampa je vítěz posledního Stanley Cupu.

S Adél jsme odcházeli proto mezi úplně posledními. A bylo to hlavně kvůli mě a tomu jak jsem byla stále uchvácená každou věcí co se na ledě stala. Možná za to mohli i dva Češi na vítězné straně.

Bylo to hold semnou složité, ale myslím že méně než s Timym.