Osvobozená

13.

Jediná věc co mě štvala na tom jeho výletě bylo brzké vstávání, už v půl deváté mě měl vyzvednout před domem.

Takže jsem se moc nevyspala a abych aspoň k něčemu vypadala tak jsem se musela namalovat což bych udělala i tak.

„Dobré ráno Máťo." Přivítal mě usměvavý Tim hned co jsem vyšla z domu.

„Dobré,dobré. Tyjo vysvětli mi co chceš dělat když musím vstávat takhle brzo?" Pousmála jsem se.

„Někam tě vzít. A jak jako brzo? V práci už by si dávno byla ty kecko."

„Od toho je volný den se vyspat. Vstávala jsem jinak úplně ve stejný čas." Naznala jsem.

„Kvůli mě si se ale upravovat nemusela, mě se líbíš i tak a tam kam jedeme tolik lidí asi nebude, ale hold to jste vy holky." Zamumlal a já nad tím protočila oči.

„Jak to je daleko že pojedeme tvým autem?" Zeptala jsem se.

„Tak dvě stě kilometrů,to místo mi jednou ukazoval Brady na fotkách tak bych se tam taky chtěl podívat a vezmu tě sebou."

„Cože? Ty jsi blázen Timy." Vykulila jsem na něj oči.

„Ne to ne, nechtěl jsem tam jet sám a celkem rád si odpočinu od těch dvou a upřímně jako krom kluků z týmu tu nikoho neznám, nebyl nějak čas si hledat jiné kamarády."

„Proto sis našel mě že? Nějakou úplně na hlavu holčinu z Česka co sem z ničeho nic přilítla." Zasmála jsem se.

„Přesně." Přikývl a my vyjeli. Znovu jsem měla možnost vidět Ottawu i z jiného úhlu a hlavně i další části Kanady kde jsem ještě nebyla.

Po pár minutách co jsme byli potichu jsme se přeci jenom rozpovídali a já už ani nevnímala kam jedeme, stejně ty všechny města přes které jsme jeli jsem neznala.

A až po dvouch hodinách jsme sjeli z hlavního tahu někam do lesa.

„Jsme tady,ale odtud budeme muset ještě tak dva až tři kilometry pěšky pokud ti to nevadí." Zastavili jsme na takové lesní cestičce a já přemýšlela kam by jsme tady tak mohli jít.

„Nevadí, doopravdy tady ale nikdo není. Je tu nezvyklí klid." Divila jsem se.

„Však jsem ti to říkal. A pojď nemáme na to celý den,i když vlastně jo, nemáme trénink dneska." Zamotal se do toho,ale i tak jsme šli po takové lesní pěšince pryč. Překvapilo mě že tam to auto jen tak nechal, ale měl pravdu nikdo tu nikdo nebyl a já přemýšlela jestli jsme se neteleportovali zpátky do Evropy...

Ten les byl čím dál tím hustější a do mojí hlavy se začali už i vkrádat myšlenky jestli mi něco nechce provést,i když on by to podle toho jak ho znám neudělal.

„Pojď sem Máťo." Ukázal před sebe po už dost dlouhé době co jsme v klidu šli vedle sebe a když jsem tak udělala zakryl mi oči a my se rozešli dál. Nic jsem neviděla, vůbec,ale ten hřejivý pocit když se jeho tělo dotýkalo toho mého byl přenádherný a mě bylo rázem úplně jedno co se bude dít.

„Už jsme tadyyy." Sundal mi po asi dvouch minutách ty ruce z očí a mě se vyskytl obrovský výhled na jezero Ontario. A po chvilce jsem si i uvědomila že na tomhle místě se kdysi točil jeden hudební klip.

„To je kouzelné. To je výhled do nekonečna." Přešla jsem blíž ke kraji útesu.

„Jo, nevím jestli to je někdy vůbec vidět,ale přesně na druhé straně těch několik kilometrů je hranice mezi Amerikou a Kanadaou a hlavně Rochester. Vím že to není nic extra tohle,ale je tu klid a ten je tady v Americe docela cenná věc když žiješ ve velkém městě." Sklopil zrak k zemi. Znovu se styděl a byl nervózní,bylo to na něm poznat.

„Time mě je celkem jedno kam mě vezmeš,já si toho vždycky budu vážit a bude to pro mě nezapomenutelný. Před rokem by se mi o tomhle ani nesnilo." Přišla jsem k němu a obejmula jsem ho. Musela jsem to udělat a když jsem ho pustila sedla jsem si na úplný okraj toho útesu a on si sedl vedle mě. Ani mě nevadilo že je zima, hřál mě pocit že bych konečně mohla mít někoho kdo by mě mohl chápat.

„Tebe zajímá proč jsem se vydala sama do Ameriky že?" Přerušila jsem to několika minutové ticho co jsme oba byli zamyšlení.

„Jo,ale říkat mi to nemusíš." Špitl, ale já začala.

„Moje mamka mi umřela v mých osmi letech na rakovinu a táta to nesl těžce. Byl učitel ve škole, na jedný vysoký v Praze stejně jako byla máma. Nedával to tam a po půl roce odtama odešel a my se přestěhovali na vesnici,né daleko, byl to do Prahy kousek. Babičku ani Dědu jsem neměla, jen tetu co bydlí v Německu, další z důvodu proč ten jazyk umím. Moc jsem si tenkrát nevšímala jak se táta chová, byla jsem taková docela pověstná šprtka co seděla hodně ráda u knížek, bavilo mě číst a až když jsem byla někdy v sedmé, osmé třídě všimla jsem si toho všeho co se dělo. Dřív jsem na to byla malá jestli to lze tak říct. Táta přestal vydělávat peníze,byl na pracáku a začal tehdy hodně pít. Našel si novou přítelkyni kterou mi tehdy představil a od tý doby byl doma málokdy. Nevěděla jsem vůbec co dělá a dá se říct že jsem bydlela sama. Když jsem se dostala na střední musela jsem chodit na brigády abych si vydělala na školu. S tou jeho Klárou se rozešli když jsem byla ve třeťáku a jeho stav se zhoršoval, byl věčně opitý a já musela snášet to jak na mě ječel, naštěstí mi nic víc nedělal. Na jaře jsem střední dodělala a začala pracovat abych všechno mu mohla všechno platit a abychom měli jídlo. Kdybych nepracovala v cukrárně asi bych se ani nenajedla. Před Vánoci to skončilo, když se vracel v noci z nějakého bordelu srazil ho vlak, namístě bylo po něm. Nic mě v Česku nedrželo, proto jsem teď tady, musela jsem začít někde od znova. Myslela jsem že na to zapomenu,ale minulost nejde zapomenout." Dostala jsem ze sebe a u toho se rozbrečela.

„Máťo, promiň tohle já netušil. Nechtěl jsem tě rozbrečet." Objemul mě hned a začala semnou houpat ze strany na stranu.

„Musela jsem ti to říct, nikomu z těch co tu znám nevěřím tolik a nešlo mi to v sobě držet." Fňukla jsem po chvilce a to obětí si užívala.

„Takže jsem první komu jsi to řekla? Jako takhle celé?" Zeptal se opatrně a já přikývla.

„Nevím jestli tě to zajímá,ale,ale, já..." Začal a u toho mi stíral slzy co jsem měla na tvářích.

„Prostě jsem se do tebe zakoukal jinak to říct nejde. Jen co jsem tě viděl v tý kavárně poprvý zaujala jsi mě a hned se mi dostala do hlavy." Vychrlil ze sebe a čekal na mou reakci.

Nikdo mi nikdy tohle neřekl, do teď jsem ani nikdy kvůli tátovi neměla kluka a teď,tady co jsem mu řekla co se mi stalo, v Kanadě je přede mnou Němec a dalo by se říct že mi vyznává lásku.

„Timy já tě mám ale taky ráda, hodně moc. Je mi sice jedno že jsi hokejista a ano nikdy bych si s žádným nic nezačala,ale ty,ty jsi jinej." Kuňkla jsem a snažila se pousmát.

„Takže tohle teď můžu udělat?" Naklonil se a spojil naše rty.