Osvobozená

Epilog

„Tak co?" Vybafl na mě Josh jen co jsem vyšla z pokoje a Brady taktéž netrpělivě čekal co jim povím.

„Potřebuje si to promyslet. Nečekal to." Pokrčila jsem rameny.

„Co si potřebuje promýšlet? Ach jo, já se z něj zblázním." Zakroutil hlavou Brady a vydali jsme se zpět dolů do obýváku a sedli si k televizi.

Ani jeden z nás třech nic neříkal, všichni jsme si mysleli že to dopadne jinak a každej hlavou asi úplně jinde jsme se koukali na televizi a u toho jedli chipsy. Bylo to takové zvláštní tu být s nimi v takovém tichu,ale já ho narušovat nechtěla.

Kdyby zrovna v té televizi nedávali zápas Maple Leafs tak asi odejdu,ale tohle mě zajímalo a proto jsem u nich zůstala do té doby než to skončilo.
.
.
.
Byli to už více jak dva týdny od toho co jsem byla u kluků. Josh s Bradym mi psali pořád,ale Tim nic.

Asi jsem pochopila jaké bylo jeho rozhodnutí,já s tím však už nic nenadělala a chudák Adél mě musela sledovat jak jsem byla skleslá a snažila se mě rozveselit co nejvíce jí to šlo.

Vzala mě na další zápas NHL, ale tentokrát do Montrealu který hrál s Torontem a ještě před tím jsme si zašli společně na nákupy. Bylo to dobré odreagování,ale jen co jsme se vrátili domů bylo to zas tam kde bylo dřív.

Prostě mě to štvalo snad čím dál tím více,ale pomalu jsem si zvykala,nic jiného mi nezbylo...

Když už to vypadalo po dalším týdnu v pohodě, zbývali do konce sezóny NHL jen dva týdny, kvůli tomu že Ottawa měla téměř jistotu v neúčasti v Play off.Ten čas začal utíkat rychle a já nevěděla co budu dělat až kluci odjedou teďka na delší dobu pryč, vůbec Timy třeba zpět do Německa. Zbude mi tu už jen Adél s Henrym...

U tohohle svého dalšího večerního přemýšlení a dojímání mě vyrušil zvonek. Vůbec jsem nevěděla kdo by to takhle večer mohl být,kluci byli sice doma, ale Brady mi psal že u nich je Emma a koukají se všichni na filmy a mají takový volnější den.

„Timy?!" Vyjekla jsem když jsem ty dveře otevřela. Co tady dělá?

„Matyldo já jsem byl blbej." Vydýchával se, vypadal jako kdyby teď běžel přes půlku zeměkoule.

„Cože? Jak to myslíš? O co jde?" Pustila jsem ho aspoň dovnitř aby nestál jen tak na chodbě jak byl uřícený.

„S těmi inteligenty a Emmou jsme koukali na filmy což asi víš, ale byla tam taková scéna a já něco u toho pochopil. Byla chyba tě jen tak nechat být." Dostal ze sebe a já byla čím dál tím více překvapená co říká.

„Co Time? Mluv k věci." Popohnala jsem ho.

„Tohle..." Špitl a udělal přesně to na co jsem už více jak měsíc a půl čekala. Políbil mě a já mu to s radostí vrátila.

„Udělal jsem chybu když jsem si tě nevyslechl a radši vás nechal s kluky vymýšlet ty plány, které mě nedocházeli. Prosím tohle mi odpusť,vím že s tím Sebastianem to nebyla tvá chyba." Pustili jsme se a na tohle se mě zeptal.

„Já ti nemám ale co odpouštět. Chápu to." Pousmála jsem se.

„Ty jsi ta nejlepší holka co jsem doteď potkal a už tě nechci opustit. Miluju tě." Špitl. Nějak jsem tuhle situaci nepobírala,ale chtělo se mi brečet.

„Já tebe taky." Špitla jsem a konečně po takové době jsem byla šťastná a moc dobře jsem věděla, že to tak nějakou dobu už zůstane.