Trochu (Ne)normální (opraveno)

XXIV. We are young, but we have heart

„Tak proto mě to k tobě tolik táhlo..." zamyslela se a zastrčila si padající patku za ucho. „Pomůžu ti," řekla odhodlaně a usmála se, což mě donutilo se také usmát.

„Děkuju... já..." Její zdvižená ruka mě zarazila.

„Teď to řešit nebudeme. Vyzkoušej si to a pak se půjdem projít, abychom přišli na jiné myšlenky..." Dál se usmívala a doslova mě vybízela na sebe naházet to oblečení, co mi vybrala. Nevím, jak to udělala, ale odhadla to dokonale. Vše mi sedělo a ona mi se zdviženým palcem nahoru odpověděla, že berem všechno. Ovšem po zjištění, kolik nám zbylo v našich šrajtoflích, jsme se dohodli, že to dáme dohromady a složíme se na to, jelikož jsme odmítali zde cokoliv nechat.

Konečně jsme se vyhrabali z obchoďáku a zamířili Celetnou na Staromák přesně včas, kdy odbíjel orloj. V davu jsme se chvilku dohadovali, jestli zařveme, že je tady bomba nebo že Zeman je kretén. Nakonec jsme se nedohodli a v klidu pozorovali, jak se apoštolové předvádějí v okýnkách a obracejí se ke slunci. Tiše jsem se k Mie přikradl, objal ji zezadu a položil jí svou hlavu na její rameno. Usmála se a svými prsty mi zajela do vlasů, kde mě začala drbat. Slastně jsem zavrněl a zavřel oči. Bylo neuvěřitelné, jak málo stačilo k mému dokonalému štěstí. Bohužel po chvíli přestala a já se na ni zamračil.

„Už mě bolí ruka..." zaprotestovala s úsměvem a já dělal uraženého. Ale dál jsem zůstal v jejím obětí.

Poslední apoštol a otočil ke slunci a zlatý kohout zakokrhal. Viděl jsem to už poněkolikáté, ale jenom teď jsem se cítil šťastný a naplněný krásou mistra Hanuše.

Dav začal řídnout, ale mi tam stále stáli a pozorovali modrou mozaiku orloje.

„Taky tak miluješ Prahu?" zašeptala Mia a pohladila mě po ruce, kterou jsem měl na jejím břiše.

„Miluju ji," odpověděl jsem zasněně a odtáhl se od ní. Vzal jsem ji za ruku a šel s ní pomalu Železnou ulicí na Ovocný trh, kde mě Mia donutila koupit si jablko a povinně ho sníst. Paní, co nám ho prodávala, se na mě velmi mile usmívala a Miu nazývala slečnou. Asi si myslela, že spolu něco máme, což byl velmi milý omyl.

Cestou na náměstí Republiky jsme různě vtipkovali a užívali si toho, že jsme mladí (zní to blbě, ale je to tak) a nikdo nám nic nemůže vyčítat. Celou dobu jsme měli nevědomě propletené prsty, ale ani jeden z nás je nechtěl rozpojit už jen z principu, aby nám neumrzly prsty.

Došel jsem s ní na metro, kde jsme se museli rozloučit, jelikož Mia nebyla ze stejné části Prahy jako já. Došli jsme až na nástupiště, na které právě přijíždělo metro, které by vzalo Miu na přestup a pak vlakem domů. Mia ale místo toho, aby zrychlila a stihla ho, ještě zpomalila a když jsme stáli přímo před otevřenými dveřmi metra, povzdychla si: „Myslím, že to nestíhám..." Bylo milé to slyšet zrovna od ní. Jako by chtěla, abychom spolu byli co nejdéle.

„No obávám se, že asi ne..." taky jsem si povzdychl a chytil obě její ruce do svých dlaní. Za námi se zavřely dveře metra a nástupiště se vylidnilo. Za chvilku měl přijet další, o tom jsem nepochyboval, ale proč kazit tak krásnou chvíli.

„Jejda, to je smůla, že mi to ujelo..." pronesla naoko zkroušeně Mia a usmála se. Její modré oči zářily jako žárovky a překypovaly štěstím. Já jí pohled oplácel a uculoval se jak krypl.

„No, asi bych ti mohla dát svoje číslo," pročísla ticho Mia a začala lovil v malé tašce propisku. Byl jsem trošku zklamaný, že přerušila tak hezkou chvíli, ale co se dá dělat.

Bez optání mi vyhrnula rukáv a začala mi na zápěstí škrábat čísla. Po dokončení veledíla se na mě usmála a padla mi kolem krku. Na nástupiště zase začaly proudit davy lidí, ale nám to bylo jedno. Stiskl jsem ji pevněji a jelikož byla o kousek menší než já, tak jsem ji trošku nadzdvihnul. Zabořil jsem jí nos do vlasů a nasál vůni laku na vlasy, díky kterému její vlasy držely v rozčepýřených culíčkách. Zavřel jsem oči a vychutnával si tu vůni přátelství, které mi bylo tak dlouho odepíráno. Nechtěl jsem, aby přijelo další metro a já tady takhle mohl zůstat na vždy. Ovšem po chvíli nás ovanul metrem tlačený vzduch a já se od ní musel odtáhnout. Stále se usmívala a oči jí jiskřily.

„Tak ahoj a nezapomeň mi zavolat," řekla trošku smutně, ale stále vesele. „Moc jsem si to dneska užila, musíme to zopakovat, a nezapomeň, co jsem ti říkala, že máš dělat, abys nám nevyprchal před očima," zasmála se a s lehce narůžovělými tvářemi se ke mně natáhla a dala mi přátelskou pusu na tvář. Usmál jsem se a ignoroval krev valící se mi do tváří. Věděl jsem, že to byla pouze přátelská pusa, ale... ale.

Za námi se otevřely dveře metra a Mia se zamáváním zmizela v davu lidí. Jen jsem jí stihl zamávat a popřát hezký zbytek den.

„Neboj, určitě se nevidíme naposled..." zašeptal jsem do šumějícího ticha mramorových sloupů pražského metra a s úsměvem na tváři se vydal vstříc domovu.

opraveno 7.6.2016 - AzamiMitsu