OLIVIA✔️(1. díl HS fanfikce)

47.

~Olivia~

2:09, neznámo kde

 Probudím se sama v obrovské posteli, připadá mi, jako by se mi o jízdě po Toweru jen zdálo, nebo kde to vlastně jsem? Je pravda, že u Monici to moc neznám, ale pokoj pro hosty bych určitě poznala. Vylezu tedy z téhle tmavé místnosti na průzkum terénu. Tolik v sobě alkoholu nemám, abych měla halucinace. Potom, co pomalu otevřu dveře, zaslechnu několik těžkých kroků. Co mě zarazilo víc, byla podlouhlá šedivá chodba s několika masivními dveřmi. Rozhodně nejsem u Riddenových. Bez jakékoliv možnosti se někam schovat čelím neznámému člověku. ,,Liv? Proč nespíš?" tenhle hlas poznám  s jistotou, Harry?! ,,Harry, kde to jsem a jak to, že nejsem u Monici?" spustím vodopád slov. ,,No, potom co jsme projeli mostem jsi usnula, telefon se ti samozřejmě zamkl, takže jsem tě k té kamarádce hodit ani nemohl, neznám heslo. Nechat tě spát v autě by byla blbost, tak jsem tě odvezl ke mně na byt."  ,,Jo, aha...ehm, děkuji..." opravdu nevím, co na to říct. ,,Jinak špatně ti není? Nevypadáš zrovna nejlíp." sice zní starostlivě, ale úšklebek mu neujde. ,,Je mi fajn,..." jedině hlavu mám jako střep. Moc nevnímám, protože přede mnou stojí polonahý, obepínají ho pouze černé boxerky. Pořád cítím pachuť alkoholu v puse, ještě jsem úplně nevystřízlivěla. Roztepala se mi místa, o kterých jsem ani neměla potuchy. Chtěla bych se dotknout jeho vypracovaných břišáků, načechrat mu už tak rozcuchané kudrny a prolíbat s ním těch pár zbylých hodin, co tu budu moct  být. Nejspíš na mě poznal tu onu rozpačitou touhu, která mě teď svírá v kleštích. Harryho smaragdově zelené oči se ve tmě zablýskly něčím, co ani nemůžu popsat. Možná se v nich zračila ta stejná rozpálenost, jako u mě. 

 ,,Nechceš aspoň něco půjčit na převleční? Neříkej mi, že se ti v tomhle může dobře spát." pokusí se mezi námi rozehnat nepřetržité vibrace. ,,Ehm, no, jestli ti to tedy nebude vadit." sklopím oči k dřevěným parketám. ,,V pokoji pro hosty nic moc nemám, ale pojď si vybrat do ložnice, tam by se nějaká tričko našlo." zavede mě do modročerné místnosti, kde se v rohu nachází čtyřkřídlá skříň. Dojde k jedné její části a vytáhne první kousek, co uvidí. ,,Zkus si tohle,.." podá mi volné bílé tričko. ,,Nedívám se, neboj." otočí se zády, já si zalezu za mohutnou komodu, i přesto ucítím jeho pronikavý pohled. ,,Můžu se už.." nedopoví, protože při pomalém obratu zaregistruje moje bradavky, které přes látku trochu prosvítají. ,,Nebudu ti brát hodiny důležitého spánku, vzbuď mě na snídani, zavezu tě domů." pokusí se hodit svoje vzrušení do autu. ,,Tak, dobrou noc, Harry." těžce ignoruji signály svého těla, vždyť nevím jestli bych byla vůbec schopná,..,,Dobrou, Liv." zadušeně odpoví. Blížím se pomalu ke dveřím ložnice. Cítím se, jako bych šla proti proudu, nutí mě se vrátit. Došlo mu, že nechci jít spát, chci znovu vzlétnout. ,,Zatraceně, pokoušíš moji trpělivost, Liv. Už takhle jsem si vzal dost, nemyslíš?" přerývavě vydechne. ,,Nemyslím..." to byla poslední kapička k tomu, abychom přestali předstírat. Srdce mám až v krku a v břiše se mi bouří roj motýlů. On je první, kdo ve mně dokázal tyhle pocity vytvořit, on je ten, kdo mi ukázal, jak žít.  

 Doslova jsem k němu přiběhla a Harry mě pevně sevřel v mohutném objetí. Naše rty k sobě opět našly cestu a ochutnávaly každý kousíček toho druhého, dokud mě nepoložil na peřinu. Vyhoupl se nade mě, jeho ruce se zatoulaly pod lem trička a mnou projel elektrický výboj. Skousla jsem si ret, při snaze před ním zadržet vzdech. Vrátil se k ústům a pronikl do nich svým nenasytným jazykem. Přidal na intenzitě doteků, prohnula jsem se jako luk. Stehna se mi rozhořela slastí, přejela jsem prsty po jeho hrudi a pomalu postupovala až k břichu. Tím jsem ho ještě víc navedla k tomu, aby nepřestával. Ucítila jsem příval vzrušení, začal proti mě přirážet boky, neušlo mi, že by chtěl víc. Jaké to asi musí být, když tohle je jen minimum rozkoše, kterou mi může dát? Zachvěju se nad tou představou. ,,Měl bych, měl bych už nejspíš.." marně mě přesvědčuje o opaku. ,,Zůstaň, Harry, já..." vytratí se mi hlas, protože se natáhne do šuplíku pro malou krabičku. Po zádech mi steče kapka potu, nevím jestli jsem 100% připravená... Než jsem  stihla zaváhat, vyrazil mi celou svou vahou vstříc. Zakloním hlavu, Harryho rty mi putují po celém těle a moje srdce vyskočí do velkých výšek. Tak vysoko, kde nikdy nebylo. Dal mi kousek sebe, který od teď budu nosit všude s sebou, kousek, který nelze vrátit zpět. Pohybujeme se proti sobě jako dva rozdílné póly, ty u kterých se nepředpokládalo, že se někdy sloučí v jeden.