OLIVIA✔️(1. díl HS fanfikce)

29.

*Harry*

,,Slyšíš tu hudbu? Tam kde je hudba, jsem i já, pojď!" pevně stisknu její ruku. V postranní uličce jammuje menší skupina staříků. A pekelně jim to ladí. ,,Můžeme se přidat?" zeptám se jako nadšený malý kluk. ,,Místo by se tu našlo. Prosím, mikrofon je Váš." přizve mě na volný flek kytarista. Liv na mě vrhne pohled, který vypovídá o všech jejich pocitech. Rozhodně je překvapená, ale taky se trochu stydí. Proto ji roztočím dokola, pak už doběhnu k mikrofonu a ústy neslyšně artikuluji: ,,Cokoliv od Pinkfloydů." Baskytarista souhlasně pokývá hlavou a začne brnkat Liviinu oblíbenou. Teď už se opravdu uvolnila, energicky se vlní do rytmu této pouliční kapely. V její přítomnosti mim připadal svět nekonečný. Nekonečný svou délkou, okamžiky jako jsou tyto, krásou, bláznivostí.. Za chvíli se dá opravdu stihnout mnoho, zpíval jsem co mi síly stačily, Liv se neustále tančila ve víru nově vzniklé euforie. Oba jsme si vystupování v zapadlé uličce užívali, dokud se k nám nenahrnula skupinka lidí. Což jsem tak trochu očekával, že za nějakou dobu nastane, rozhodně nejsem moc nenápadný. Samozřejmě, že mě poznali, o tom jsem ani nepochyboval. Nahrnula se sem skupinka fanoušků, která se začala nebezpečně zvětšovat. Popadl jsem zaskočenou Liv a vděčně mrknul na šťastné hudebníky. Aspoň někdo má z davů radost. ,,Bylo nám tu ve Vaší společnosti fajn, rád si zase někdy zajammuji, au revoir!" snažím se překřičet běsnící dav a vymýšlím únikový plán. ,,Ale byla to zábava, nemyslíš?" ušklíbnu se na ni. ,,Dokud tě málem neroztrhali na cucky." začneme se oba smát. ,,A z výšky, z té to bude ještě lepší." ,,Ne." v očích se jí objeví hrůza. ,,Kdy, když ne teď?" opáčím. ,,O to nejde, prostě mě tam nedotáhneš.." zastaví se uprostřed cesty. ,,Kolikrát jsi byla v Londýně?" ,,Dnes to bude dvakrát." ,,Musíš vidět jeho celou krásu, ne jen z lidské perspektivy. Nebudeš litovat, navíc nebudeš sama. Udělám palcem malý kroužek na Livině dlani. ,,Zbývá přesně 25 minut, to je chceš strávit na chodníku?" ,,Nejspíš..." pokrčí rameny. ,,Fajn, tak já odcházím vstříc dobrodružství zcela sám." dramaticky odkráčím o pár metrů dál. Věděl jsem, že to na ni zapůsobí, protože ihned opáčila: ,,Jestli se tam zhroutím, bude to jen kvůli tobě." sice se snaží být zcela seriózní, ale moc jí to nejde. Každým krokem jsem cítil její stoupající nervozitu, chápal jsem, že má strach, nejsem bezcitný. Ale připadalo mi, že nebýt mě, nikdy by nešla za své hranice. ,,Jaká kabinka se ti líbí nejvíc Liv?" ukážu na točící se obrovskou konstrukci. ,,Ta, která zůstane dole." vydá ze sebe přidušeně. 

 ,,Věřila bys, že jsi doopravdy nastoupila na jízdu do oblak?" podívám se na ni. Stojí přikrčeně u jedné stěny kabiny, mírně se klepe. Zatraceně, to nebyla asi dobrá otázka. Přiskočím k ní a obejmu ji zezadu. ,,Jsi normální? Nestačí, že je mi špatně, že za chvíli budu ve výšce." rychle sebou cukne, ale vděčně se mi schoulí v náručí. ,,Nejsem, ale to bys už měla vědět." zakřením se jak idiot. ,,Posádko, připravte se na dlouhý let!" zazní z přepážky, kde vysedává žena středního věku. Liviiny záchvěvy zvýší na intenzitě, snažím se ji uklidnit: ,,Liv, bude to dobrý, věř mi." stisknu ji pevněji. Pak už oba mlčíme, protože kolo pomalu roztáčí své kabiny. Srdce jí zběsile tluče a oči má zavřené. ,,Už jsme nahoře, nechtěla by ses aspoň na chvíli podívat?" vezmu ji za ruku. ,,Nevím, takhle mi to zatím vyhovuje." potichu zakoktá. Počkám, třeba za chvíli změní názor. ,,To je škoda, zrovna jsi přišla o moc pěkné vystoupení místní tanečnice." povzdechnu ve snaze ji přimět otevřít oči. ,,Kde? Pootevře jedno oko. ,,Přímo přede mnou." to už se dívá oběma očima a s vepsaným úžasem na tváři. ,,Tak co, taky ji už vidíš?" zeptám se pobaveně. ,,Ne, lež moc prokouknout nedokážu, ale.." nedokončí větu, protože jsem s ní pomalu přešel k hlavnímu výhledu: ,,Odtud máš Londýn na dlani, tolik lidských příběhů, tisíce staveb..." zadívá se někam do dálky a rychle si zakryje oči dlaněmi. ,,Kdy už budeme dole?" zhoupne se v kolenech dopředu. ,,Nevím, nejspíš za pár minut." ,,Mohl bys mi ještě něco povídat, cokoliv." vzhlédne mi do očí. ,,Musím přiznat, že jsi opravdu statečná Liv, rozhodně bych nečekal, že sem se mnou vůbec půjdeš,...a zasloužíš si medaili za odvahu." ,,Klesáme, že?" rozklepe se jako osika. Přitáhnu si ji k sobě a opřu se o její čelo. Srovná se mnou dech a naváže oční kontakt. Dělí nás jen pár centimetrová mezera. Cítím její parfém, ten který jsem cítil tenkrát v kostymérně. Nikdy bych neřekl, že se takhle blízko ke Stonesové vůbec dostanu. Možná, že jsem se nechal přemoct proudícím vzrušením v mém těle, nebo jen neodolal pokušení. Naklonil jsem hlavu ke straně a okusil její růžové rty. Bylo to po dlouhé době, co jsem se s někým líbal. Posledně s Taylor, ale tohle bylo úplně něco jiného, jiný vesmír. Rozpačitě stojí na místě s přilepenýma rukama k tělu. Odtáhnul jsem se jako první, možná jsem si opět vzal, co jsem neměl. Zdálo se mi, že se líbala poprvé. Nejspíš jsem se nechal unést, po zbytek cesty se na mě ani jednou nepodívala. Při výstupu mi pošeptala: ,,Děkuji." Nevím, jestli tím myslela London Eye nebo líbání, ale nepřipadal jsem si tak provinile.