OLIVIA✔️(1. díl HS fanfikce)

28.

9:00, Londýn, sportovní centrum

~Olivia~

,,Moc děkuju, že jsi mi ho půjčila, mám po celý měsíc zákaz, údajně za ten včerejší mejdan." vynořila se z poza rohu Monica s mým telefonem. ,,V pohodě, vždyť o nic nejde, já ho ani moc nepoužívám." usměju se na moji přítelkyni, se kterou jsem procestovala kus světa. ,,Opravdu? Nemáš ty náhodou nějaké pletky s tím Stylesem?" podívá se na mě podezíravě, pravděpodobně pročítala bulvární články. ,,Ne, nemám čas na to, abych si s někým něco začínala. Navíc, rozhodně ne s ním." ,,Myslím si, že se mu líbíš, sakra co by dalo takových holek prohodit s ním jen pár slov, ba dokonce s ním jet v autě? Olivio, probuď se! Měla bys být vůči klukům přístupnější, však jednou si na mě vzpomeneš, že jsem ti to říkala, až budeš doma v koutě fňukat, že jsi přišla o takového playboye." žďuchne do mých boků svým umělým nehtem. ,,Toho se opravdu nedočkáš, mám jiné priority a máma by mě pak ani nepustila do domu. Mým jediným štěstím bylo, že z toho článku s fotkou nejsem moc poznat, víš kolik holek vypadá podobně jako já? Tisíce." ,,Dej mi tu tašku, já už půjdu dovnitř, ty jsi mi prostě marný případ." vzdychne a zmizí ve vstupní hale.

Vydám se pobaveně za ní, ale když už otevírám dveře, ozve se za mnou: ,,Hej Liv, stůj!" nezastavil mě samotným slovem, zastavila jsem se z jednoho prostého důvodu, ten drzoun si mě vyhledal a teď mi zasahuje do časového rozvrhu. Dala jsem mu snad jasně najevo, že nemohu, ještě k tomu v Londýně?! Tady se to jen hemží hladovými novináři. ,,Co tady děláš? Řekla jsem ti, že opravdu nemůžu, co je na tom k nepochopení. Chtěl bys snad další skandál na svůj účet?" otočím se na patě a propálím ho naštvaným pohledem. ,,O čem to mluvíš? V sms jsi mi tvrdila něco jiného!? Olivio, všiml jsem si tě čistou náhodou, když jsme projížděli s Niallem do studia. A evidentně jsem se spletl, protože tohle není ta holka, kterou jsem hledal a chtěl se s ní poflakovat Londýnem." moje jméno zaznělo z jeho úst s jistým odporem a zklamáním dohromady.

Pak mi to docvakne, Monica?! Tak to ona mu něco určitě napsala, otevřu konverzaci a vidím v ní zprávu, která moje rozhodně není. ,,Tohle je jedno velké nedorozumění, promiň jestli jsem mrhala tvým drahocenným časem." odseknu, pevně rozhodnutá odejít pryč. ,,To mi chceš říct, že jsem se sem trmácel zbytečně? Zatraceně, chtěl jsem jen udělat jedné stereotypní holce konečně změnu, v už tak nalajnovaném životě. Ale nejspíš jsem se měl na to vykašlat, protože jsi evidentně nezlomná skála. I to je jeden z důvodů, proč se tě snažím přesvědčit." zažehne mu v očích a o pár kroků se ke mně přiblíží. ,,Chceš mi snad říct, že jsem jen jedna z tupého davu? Ráda bych vybočila, ale..nemám to tak jednoduché jako ty. Určité věci prostě musím dodržovat. Někdy v dospělosti, až dosáhnu všech svých cílů budu mít prostor na svoji svobodu, teď nesmím nic zkazit, chápeš?" proderou se mi kapky slz a rozmažou řasenku. ,,Pojď se mnou žít teď, pak už bude pozdě.." vezme mě za ruku a já se na něj překvapeně ohlédnu. ,,Na co čekáš? Teď je ta nejlepší chvíle!" potom co dořekl těchto pár slov jsem pevně stiskla jeho ruku a obrátila se zády k hale. ,,Máš 45 minut na to, abys mě naučil žít.." zareagoval tak rychle, že to moje nohy nestihly zaregistrovat. Jedním škubnutím mě zatáhl na přelidněný chodník. ,,S tím nemám problém, zázraky se dějí, nemyslíš Liv?" zažehlé plameny z jeho očí se proměnily v bláznivé jiskřičky. Prodírali jsme se davy a ani nevím, kam měl Harry namířeno, ale obávala jsem se nejhoršího..London Eye, to by byla má smrt.