Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Yoongi
S úsměvem jsem sledoval chlapce, který měl na tváři soustředěný výraz a precizně krájel buchtu, kterou jsme společně připravili.
Spokojeně se pousmál, když se mu podařilo nakrojit identické části, nůž následně odložil na stranu a otočil se mým směrem.
,,Nechci se chlubit, ale povedlo se mi to." řene
Za tu dobu, co ho znám jsem zjistil, že se mile rád chválí, ačkoliv mi bylo jasné, že je to spíše povrchně.
,,Jsi šikovný, maličký." odpovím
Jeho úsměv se rozšířil a rozpačitě přerušil oční kontakt a podíval se raději někam jinam. Nikdy jsem sám sebe nepřinutil k pečení, celkově co se týče vaření tak moc neexceluji.
Vždy jsem vařil jenom kvůli Taehyungovi, neměl jsem na výběr a musel jsem být schopný vykouzlit teplé jídlo, které bude chutné. Trvalo mi to nějakou dobu, ale myslím si, že momentálně už mi to nedělá takový problém jako kdysi, ovšem to stále nemění nic na tom, že mě to nebaví.
Jimin začal nandávat kousky na porcelánový talíř, byl jsem rád, že se dneska usmíval mnohem více, jelikož před pár dny tomu tak absolutně nebylo.
,,Kdy se vrátí?" optám se
Když jsem se dozvěděl o tom, že Kook odjel, tak se ve mně probouzela pocit viny. Byl jsem si vědom toho, že za to nesu zodpovědnost a kdybych věděl, že má v plánu odjet, tak bych raději mlčel.
,,Ptal jsem se ho na to, ale prý sám neví."
Jeho úsměv zmizel, zněl neskutečně smutně, ale vůbec mě to nepřekvapovalo. Jimin nemá nejmenší tušení z jakého důvodu opustil město, neví o tom, že je můj bratr nevidomý.
Měl jsem nutkání mu to sdělit, ale vím, že to není mé rozhodnutí. Taehyung si vybírá komu to řekne, ačkoliv zrovna u Kooka jsem to byl já, ale tam šlo spíše o hněv, protože s ním mluvil opravdu neuctivě a měl jsem nutkání v něm probudit lítost.
Joon o tom ví pouze kvůli tomu, že jsem dostal povolení od Taehyunga, jelikož věděl, že jsou sourozenci a i když i Jimin patří do rodiny, tak u něho nejspíše nemá dostatek důvěry, nejspíše i kvůli tomu, že je o deset let mladší než on a bál by se toho, jak by reagoval.
Puberťáci přemýšlí přeci jenom jinak, ačkoliv u Jimina takový pocit nemám, stále si musím opakovat, že je to svým způsobem děcko, jelikož dost často na to zapomínám.
Během toho, co Jimin vybíral film, který si pustíme, jsem šel k Taehyungovi, který poslední dobou moc nevycházel z pokoje.
Jungkook byl pryč již skoro týden a úplně odříznul kontakt s mým bratrem, který to nezvládá nejlépe.
Svým způsobem je v nevědomosti, stejně jako Jimin, možná ještě více, jelikož on nemá ani tušení, že se nenachází ve městě.
Bál jsem se mu to říct, protože bych mu tím pádem musel sdělit i jeho důvod k odjezdu. Vím, že by se na mě hněval, kdyby zjistil, že jsem zasahoval do jeho soukromí.
Bez klepání jsem vstoupil do pokoje, ale zůstal jsem stát ve větší vzdálenosti.
Seděl na svém nejmilejším místě, v pravé ruce svíral mobil a hřbetem prstů přecházel po displeji, který byl ovšem zamknutý.
Nikdy neměl potřebu být na mobilu, především tedy potom, co přišel o zrak. Jediné co zvládá je volání, bez problému ho odemkne pomocí otisku prstu, přesně si pamatuje, kde je správná kolonka a tím pádem, že má pouze pět uložených čísel, tak si musel zapamatovat jenom pořadí.
,,S Jiminem jsme upekli buchtu, pojď ochutnat."
Snažil jsem se znít vřele, opravdu jsem doufal, že ho přinutím se k nám připojit, aby se aspoň zase trochu socializoval.
Jeho duševní stav to potřebuje.
On ovšem pouze zakroutil hlavou a stále hleděl do dáli. Tuhle reakci jsem očekával, ale stále mě to zklamalo, Jimin dokáže povzbudit člověka, ale možná to tahle vnímám pouze já, jeho společnost pomáhá mně, ale Taehyung by potřeboval pouze jednoho člověka, který je momentálně kilometry daleko.
Poslední týden ho kontroluji naprosto stejně jako před šesti lety. V té době jsem byl ještě mladší než teď Jimin, ale stále jsem se od něj nehnul a byl mu nablízku neustále.
Momentálně dělám to stejné, bojím se, že se dostane opět do špatné fáze a nebude mít potřebu se z toho vyhrabat.
,,Chybí mi jeho hlas." zašeptá
⎯ Jungkook
,,Moc ti to sluší."
Věnoval jsem kompliment malé brunetce, která se vděčně pousmála a usadila se na volné místo, přímo naproti mně.
Po těch letech objevila svůj ojedinělý styl, který je opravdu úchvatný a její hnědý vlasy, který byly mnohem delší a tmavší než si pamatuji, ji podtrhávají krásu.
,,Děkuji Kookie, tobě též." odpoví
Bylo příjemné se potkat se starou kamarádkou, ačkoliv jsem přerušil vztah se svými spolužáky ze základní školy, tak s ní jsem zůstal v kontaktu, jelikož mi vždy připadala nesmírně rozumná.
Má mamka byla opravdu nadšená, že jsem se rozhodl je navštívit mnohem dříve než jsem původně plánoval. Chyběla mi ta příjemná vůně domova, která ve mně probouzela staré vzpomínky.
Ovšem stále museli chodit do práce, i Jiminův otec byl poněkud zaměstnaný, ale nechtěl jsem zůstat sám, jelikož bych se pak uchýlil k přemýšlení a to jsem nechtěl.
Místo toho jsem domluvil schůzku se starou známou, která nechtěla do hlavního města a raději zvolila studium v městečku, kde vyrůstala.
Ze všech sil jsem se snažil se uvolnit a vést s ní konverzaci, která nebyla nějak zajímavá a absolutně neodpovídala normám, který já vyhledávám.
Avšak i přes to jsem přesvědčoval sám sebe, že se s ní cítím dobře, nehledíc přitom na své vnitřní pocity, který toužily být někde jinde.
︵
Zdravím sluníčka 🖤
Trochu mi to ovlivňuje psychiku, což se mi nikdy předtím u psaní knížek nestalo. Jenom ta představa, jak je Taehyung zoufalí, neví, co se děje a Jungkook chodí zatím na kávu s někým...eh. Jsem asi zlá, každopádně ještě zvládneme jednu yoonmin kapitolu s pochmurným dějem a pak se pomalu vytvoříme lepší atmosféru
