Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Silná káva mě příjemně zahřívala zevnitř a také dopomáhala k tomu, abych lépe myslel.
Nezamiluj se očima.
Tahle věta uvízla v mé hlavě, nijak jsem na to nedokázal reagovat, poprvé jsem chtěl opustit jeho společnost, protože jsem se necítil komfortně.
Zrovna já nejsem ten typ, který se zaměřuje na vzhled, ale můj projev byl možná přes čáru a pochopil mě zcela jinak. Z jeho strany to byla pouhá rada do života, i tak jsem měl ovšem pocit, jako kdyby mluvil o sobě. Nechci, aby si myslel, že se o něco snažím, protože tomu tak není.
,,Nevím jestli byl dobrý nápad nechat Jimina samotného."
Zvedl jsem pohled k bratrovi, který zrovna leštil skleničku. Byl všední den, takže kavárna byla poloprázdná, vždycky tomu tak bylo o letních prázdninách. Studenti už sem nechodí ráno pro kávu, aby si dobili energii nebo právě po škole, aby se mohli učit v příjemném prostředím, jak jsem to též dělával.
,,Chtěl zavolat svým spolužákům, u toho přeci nemusím být." odpovím
Jimin se cítil s Yoongim prý dobře, ačkoliv se s ním musel koukat na krátký dokument o vývoj počítačového softwaru, takže trochu trpěl. Musí pochopit, že Yoongi je hodně klidný, vždycky se choval dospěle, ale jsou chvíle, kdy ukáže svou milou stránku a dokáže pobavit člověka se svým humorem.
,,Byl jsi s jeho bratrem opravdu krátce, stalo se něco?" optá se
Byla to pravda, byli jsme spolu pouze hodinu, snad ani to ne. A přitom mi to připadalo jako věčnost, než jsem mu unikl a konečně došel domů s Jiminem, který by u Yoongiho ještě rád pobyl, ale v tu chvíli jsem myslel spíše na sebe a nehleděl na jeho žádost.
,,Ptal se, jak vypadá." zašeptám
Napil jsem se teplého nápoje a hřbetem prstu utřel kapičku, kterou jsem po sobě zanechal na porcelánu.
,,A?"
Nutil mě si to v hlavě prožít ještě jednou, kdybych teď dost nelitoval svých slov.
,,Popsal jsem ho jako vzácný obraz."
Slyšet to takhle nahlas je mnohem těžší, připadám si hloupě, poprvé v životě. Můj bratr mi věnoval nečitelný pohled a odložil utěrku na pult, na který se následně opřel loktem.
,,Odkdy je z tebe básník?"
Pousmál jsem se, ačkoliv to trvalo chviličku. Věděl jsem, že ještě nedomluvil, ať už mě trápilo cokoliv, tak se k tomu vyjádřil, aby mi dal jinou perspektivu na danou situaci.
,,Dávej si pozor, jak na své city, tak především na ty jeho, ten kluk si toho prožil hodně, nenuť v něm vyvolávat naději, když od něho nic neočekáváš." řekne
Více jsem se narovnal a nadzvedl jedno obočí, já v něm nic nevyvolávám. To, že se spolu bavíme přeci nic neznamená, jak tohle vůbec vzniklo? Automaticky od toho musí něco očekávat, když si dva lidé rozumí? Hloupost.
,,Nedělám nic špatného, nesnažím se ho získat a především v něm ten pocit ani nevzbuzuji, Taehyung v sobě nechová naději, už nedoufá na lepší časy."
Mám ho rád, to nebudu zapírat, ale život ho ubíjí, je to na něm vidět a nejhorší na tom je, že on to přijal a už se nesnaží žít.
,,Možná, že by si to právě zasloužil, nikdy nikoho nepotkáš jen tak, vždy to má nějaký pádný důvod. A možná zrovna ty by jsi měl být ten, který mu tu naději opět předá, teda pouze v tu chvíli, kdy to sám budeš myslet upřímně."
Zaraženě jsem sledoval jeho siluetu, která se ztratila v útrobách kavárny a tím mě tu nechal samotného se svými myšlenky, který mě jistě nedají spát.
︵
Bratrský rozhovor je někdy třeba:)) Každopádně, přežijeme ještě tuhle situaci a pak si plně vychutnáme taekook chvilky, bude to snad hezké, budu se snažit.
