Jeník, příběh démona ✅

23. Soutěžíme I.

Surgatův přístup k soutěži se nezměnil ani následující den. Stále to pro něj byla jen čas konzumující hloupost, která si nezaslouží ani špetku jeho pozornosti. Démonův názor nedokázala změnit ani Gréta, která se vrátila od své kamarádky.

„Ahoj Jeníku!" pozdravila Surgata mezi dveřmi. „A kdopak je to tady?" usmála se na návštěvu.

„Dobrý den, paní N., já jsem Lucka, kamarádka tady Sur-" zarazila se, „vlastně Jeníka."

„Těší mě, Lucko. A Jeníku," obrátila se Gréta zpět k démonovi, „jak je možné, že jsi se ještě nepochlubil takovou krásnou známostí?"

Surgat jen pokrčil rameny. Pojmy jako „krása" a „známost" pro něj stále znamenaly jen lidské přežitky.

„No, děti, tak povídejte. O co jsem přišla?" vyzvídala Gréta.

„Nechce vzít Sendviče na soutěž," naprášila ho hned Lucka.

„Co to slyším?!" zděsila se babička. „Jeníku, ty nechceš vzít našeho miláčka na soutěž?"

„Nemusím nikomu dokazovat, že jsem nejlepší," odfrkl Surgat.

„O tom to přeci není, důležité je se zúčastnit, a hlavně si užít legraci!" začala Gréta se svými povzbuzujícími řečmi a zavedla Lucku do kuchyně na šálek čaje.

Jak povrchní, pomyslel si démon, otravné a nic neříkající. „Užít si legraci." No jistě. Protože o to jde především. O „užívání si". A víte, kdo si taky užíval legrace? Kdo se zúčastnil nějaké akce, a přitom se velice bavil? Všechny děsivé tváře lidské historie! Od Mussoliniho až po Fantomase. „Užívání si" zkrátka nikdy nekončí dobře. Buď vyhraj, nebo skončíš v pekle.

„Ale nedělejte si starosti, paní N.," řekla Lucka, zatímco usrkávala čaj. „Já Sendviče na ty soutěže vezmu."

„To je od tebe moc hezké, Lucinko, ale tady jde hlavně o Jeníkův přístup. Nejdříve se nezdráhá prodat Sendviče nějakému cizinci a teď se s ním odmítá zúčastnit takové pěkné události?! No, pověz mi, kde to jenom skončí?" povzdychla si.

„Pouze odmítám být součástí něčeho tak směšného," rozdurdil se Surgat. „To je mé poslední slovo. Konec," uzavřel celou debatu a odebral se nahoru. Gréta se za ním chtěla vydat, ale Lucka ji jen jemně chytila za rameno a zavrtěla hlavou.

„Jen ho nechte," zašeptala. „Však on na to přijde sám. Mimochodem, děláte vážně dobrý čaj."

„Díky, Lucinko," zasmála se Gréta. „Chceš vědět, co je jeho tajnou ingrediencí?"

„Že by láska?" zazubila se na ni Lucka.

„Spíše čerstvé přísady," odpověděla Gréta s úsměvem. „Ale láska, koneckonců, proč by ne!"

***

Do začátku soutěže zbývalo jen pět minut a Lucka se nervózně rozhlížela kolem. On přijde, našeptával jí slabý hlásek. Přijde. Musí. Jenže organizátorka již vydala pokyn, aby se všichni soutěžící připravili na startovní čáru a démon byl stále v nedohlednu. Lucka se naposledy ohlédla, jestli neuvidí Surgata přicházet po cestičce. Nic. Nebyl tam.

„Co mě to jenom napadlo," zamumlala pro sebe. „Věřit... démonovi, taková hloupost," zavrtěla hlavou. Vydala se směrem ke startu, ale cestou do ní někdo vrazil a téměř ji se Sendvičem srazil do bahna.

„Co to?" vydechla Lucka překvapením.

„Tady nemáte co dělat," odfrkla protivná babča z předávání certifikátů. Byla to ta stařenka, co se rvala na pódium, aby byla první na řadě. A hned vedle ní si to kráčela Amálka. Doga zvící velikosti salašárské zvonice, která by už v tak mladém věku zvládla uvézt celou školní exkurzi i s paní učitelkou.

„To od vás nebylo moc hezké," řekla Lucka, a upřela na ni své ledově modré oči. Stařenka se zastavila.

„Já... tedy," zarazila se. „Omlouvám se. Měla jsem dneska těžký den a nechtěla jsem vám nebo vašemu drobečkovi ublížit."

„Ten drobeček je můj," ozval se za jejich zády hluboký hlas. „A pokud dovolíte, rád bych se s ním v klidu připravil ke startu."

„Tak tys přišel!" zajásala Lucka.

„Jen kvůli tomu poháru," odsekl démon. „Vyjímal by se pěkně na mé poličce a všem by ukázal, že jsem nejlepší."

„A kde je Gréta?" vyzvídala.

„Stařešina říkala, že se necítí moc dobře," zamumlal démon. Bylo to zvláštní, když se Gréta vrátila od své kamarádky vypadala zdravě. A pak, jako mávnutím kouzelným proutkem, její obličej nelidsky zbělel a ona zeslábla.

„Proč jsi nic neřekl? Zašla bych za ní, někdo se o ní musí postarat."

„Postarat?" zaváhal Surgat. „To lidé dělají?"

„Jasně, že to lidé dělají," řekla Lucka rázně. „Po téhle akci za ní musíme dojít."

Co já se ještě nedozvím, pomyslel si Surgat. Tak lidé se o sebe taky starají?

„Naší první soutěží je běh přes překážky!" zahájila pořadatelka celou akci. „Před sebou můžete vidět jednoduchou překážkovou trať. Každý ze soutěžících ji se svým mazlíčkem proběhne a my vám budeme stopovat čas. Vítěz, tedy ten s nejrychlejším časem, dostane bod. Seřaďte se, prosím, a začínáme," řekla a připravila si stopky. „A abych nezapomněla, dráhu musíte proběhnout bez shození překážek. Stačí aby spadla jen jedna z nich a v této disciplíně končíte. Ale nemusíte se bát. Body z jednotlivých disciplín se sčítají, pohár tak můžete vyhrát, i když vám něco nevyjde."

Na zmíněnou dráhu se poté postupně vydala všechna zvířátka. První kolo se vydařilo úplně všem až na jezevčíka Boba, který si jako jediný v této disciplíně odnesl diskvalifikaci. Srazil hned první překážku. A pak i druhou. A třetí. Zřejmě vůbec nepochopil pravidla, protože shodil vše, i věci, které k dráze vůbec nepatřily. Časy zbylých zvířátek si byly velice podobné ale dva z nich byly zřetelně lepší. Sendvič a Amálka v tomto kole zářily. Bohužel pro čivavu byla doga o trochu rychlejší. Jediným skokem totiž zvládla přeletět přes několik překážek najednou.

To jsou čáry, pomyslel si Surgat zasmušile. Toto přeci nemůžou uznat!

„Takhle se to dělá," prohlásila vítězoslavně babička, když zjistila, že si právě její doga odnesla ze soutěže první bod.

„V dalších disciplínách naučíme tuto starou ženu několika lekcím, které nezapomene," řekl odhodlaně Surgat a Sendvič na něj spiklenecky mrkl. Rád viděl svého páníčka takto zapáleného.