Jeník, příběh démona ✅

24. Soutěžíme II.

Další disciplína byla založena na pozornosti. Pejsci byli vypuštěni na trať, na které se nacházely různé hračky a dobroty, a jejich úkol byl jasný: dostat se do cíle jako první. V této disciplíně rozhodovala první tlapka za cílovou čárou. Toto pravidlo nebylo nijak složité na pochopení a organizátorka tak mohla závod bez problémů odstartovat. Zapískala na svoji píšťalku a mazlíčci byli vypuštěni na trať.

„Do toho, Sendviči!" volala Lucka. „Send-vič! Send-vič! Send-vič!"

„Co to provádíš, ženo?" divil se Surgat.

„Tohle?" zeptala se ho, když doskandovala jméno čivavky. „Tomu se říká povzbuzování, to v pekle nemáte?"

„Ne. Nepotřebujeme jej."

„To je škoda. Lidé rádi povzbuzují. Dokazují tím, že jim na něčem záleží. Jestli nechceš skandovat, tak jen tleskej. Ale... Co to?" zasmála se. „Ten jezevčík se zarazil hned na startu, no, podívej se! Cumlá tam buřtíka! Ta pozornost mu tedy dlouho nevydržela."

„Nech toho, Bobe!" řval na něj jeho majitel-kulturista, ale jezevčík si ho nevšímal.

„Do toho, Sendviči! Ty je všechny porazíš!" jásala Lucka.

„Ehm, k tomu tleskání," zarazil ji Surgat. „Jak se to dělá?"

„Ty to nevíš?"

„Ne, to jsem také nikdy nepotřeboval."

„Prostě jen dáváš ruce k sobě a od sebe." Lucka na chvíli přestala sledovat závod a vzala Surgatovy dlaně do svých. „Takhle," řekla a pomalým pohybem přibližovala démonovy paže k sobě a pak je zase oddalovala od sebe.

„Cítím se zvláštně," řekl Surgat po chvíli. „Ale je to docela příjemné."

„Říkala jsem ti, že některé lidské vlastnosti nejsou k zahození," usmála se. „A podívej, naše načasování nemohlo být lepší. Nepřestávej tleskat. Sendvič je už skoro na konci dráhy, zůstal už jen on a dva další psi. Labrador a ta doga. Uuu, to není dobré. Před cílem je vždycky rozptýlení toho největšího kalibru."

Co by to tak mohlo být, pomyslel si Surgat. Neexistuje nic, co by mohlo mé zvíře vyhodit ze soustředění. Pamlsky či gumové hračky jim jsou k ničemu. Pche, ušklíbl se, opravdu neexistuje nic, s čím by se mohli organizátoři vytasit, aby to mého čtyřnožce vyrušilo. Najednou se však Surgat zarazil. Něco na trati ho vyvedlo opravdu z míry. Ale co to? Nešálí mě snad zrak? Na konci dráhy určené pro Sendviče ležela věc, kterou by tam démon vůbec nečekal. Byla to Surgatova použitá ponožka. Ale ne, problesklo mu hlavou. Dobře věděl, že tomuto kousku Sendvič nikdy nedokázal odolat.

„Běž, Péťo!" povzbuzovalo nějaké dítě svého labradora.

„Dělej, Amálko!" křičela ta baba od dogy.

A Surgat? Ten tleskal. Výskal. Jásal. Povzbuzování se mu líbilo, fandil jako pominutý, jen aby ukázal, jak svému zvířátku věří. A pak přišla cílová rovinka. Sendvič zamířil k ponožce, Amálka ke svým připraveným pamlskům a labrador Péťa zase ke své pískací hračce. Ve vzduchu tak visela jen jediná otázka. Kdo těch posledních pár metrů pokoří jako první? Amálka se zastavila jen pár kroků před cílem, sedla si a začala žrát nastražené krekry. I Péťa podlehl volání své oblíbené pískací hračky a zastavil se. Všechno tak zůstalo na Sendviči.

„Tak pojď, Sendvičiii!" povzbuzovala ho Lucka a psík odvážně postupoval vstříc cílové čáře. Najednou sebou však trhl.

„To ne. To ne," bědoval Surgat. „Co se děje? Požaduji vysvětlení."