Jeník, příběh démona ✅

21. Druhá výzva

„Barbasi?" zvolal Surgat na celý pokoj. „Barbasi? Jistě jsi mě celou dobu sledoval, takže už víš, že ti tvůj plán nevyšel. Já se do pekla nevrátím."

Najednou se zvedl vítr, který si prorazil cestu skrze místnost a rozrazil dveře pokoje dokořán. Surgat vykoukl na chodbu a tam pod schody stál... on.

„Jaká škoda," prohodil Barbas, muž s blonďatou lví kšticí a nelidsky temnýma očima. „Už to vypadalo vážně dobře."

„Jak jsem říkal, tvůj plán nevyšel."

„Počkat, můj plán?!" zasmál se. „Ó, ne, ne, ne. To rozhodně nebyl můj plán," ušklíbl se Barbas a vydal se po schodech za Surgatem. „To Valac. Ten blázen si usmyslel, že tě prostě do pekla dostane. A to ať po dobrém, nebo po zlém. Dal si to za cíl a sám víš, že jakmile si Valac něco usmyslí, tak to taky dokáže."

„Ale proto do toho nemusí zatahovat stařešinu," řekl Surgat rozmrzele.

„Jo," štěkl po Barbasovi Sendvič.

„Tahle malá krysička je šikovný společník, Surgate," řekl Barbas a napřáhl k Sendvičovi ruku, ten však ucukl a kousl ho. „Hmm..." Barbas zadumaně sledoval, jak mu z ruky stéká červený potůček krve. „Necítíme bolest, ty hloupé psisko," řekl, vzal kapesník a obvázal si jím ránu. „Navíc toto je jen má pozemská podoba. V té pekelné bych si tě dal k snídani," zazubil se na Sendviče a odhalil tak své krátké tesáky. Měl je ostré jako jehličky.

I když chtěl Sendvič vypadat jako hrdina, Barbasův děsivý úsměv mu nahnal hrůzu, a tak štěně raději zacouvalo za Surgatovy nohy. Jedině tam se psík cítil v bezpečí.

„Opusť tento dům, Barbasi, já tě prosím. Není nutné se do této věci plést."

„Tak ty prosíš?" ušklíbl se démon.

„Ano, prosím," přikývl Surgat. „Valac to jistě pochopí."

„VALAC VŮBEC NIC NEPOCHOPÍ!" křikl po něm Barbas rozezleně. Pod jeho nohama se objevilo pár plamenů a přes jeho lidskou tvář se na titěrnou chvíli promítla pravá démoní podoba, ze které by naskočila husí kůže i tomu nejotrlejšímu z nás. „Valac to nepochopí," pokračoval o něco mírnějším hlasem. „Pokud by to pochopil, uznal by tak svou porážku. A jak už jistě víš, Valac nerad prohrává. Chce ti okořenit život, vzít ti všechno, co je ti drahé a dorazit tě v pekle. Poslal za tebou Mammona, to byla tvá první výzva. A nyní, nyní za tebou poslal mě. Vím, jak jsi na tom s počty," zasmál se pohrdavě, „tak ti to usnadním, to byla výzva číslo dvě. Jenže jak se zdá, ani můj trik neuspěl. Ale neboj se, Surgate, mnou to ani zdaleka nekončí. Být tebou, vrátím se do pekla hned. Tento boj nemůžeš vyhrát. Ty se tam dolů vrátíš, patříš tam. Je jen na tobě, kolik utrpení si tvé okolí bude muset zažít, dokud k tomu nedojde. Ale vyhýbat se tomu nemůžeš. Ne věčně."

„Zůstávám," řekl Surgat jistě. „A, Barbasi, než odejdeš, vrátíš tomu člověkovi zase jeho podobu?"

„Ech, lidskou verbež nemám v popisu práce," ušklíbl se démon.

„To je dobře, jen to tak nech," popíchl ho Sendvič.

„Vážně? Je to.. dobře?" zpozornil Barbas. „Proč si to myslíš, ty nicotný psíku?" zaváhal.

„Řekl bych, že jsi tomu člověku vlastně udělal službu. Nemusí do práce, neplatí daně... Jen celé dny leží na zemi a odpočívá. Prostě parádička."

„Počkat, psí život je dar? A já myslel, že je to naopak," zamyslel se Barbas. „A to bych se na to podíval," naštval se. „Co bych to byl za démona, kdybych lidi osvobozoval od daní? Zaveďte mě za ním. Hned!"

A tak ho Surgat dovedl na zahradu, kde našli Grétu, jak sedí na malé plastové židličce a hladí svého nového psa po hlavě.

„Stařešino, tento muž," ukázal Surgat na Barbase, „si přišel pro své zvíře."

„Vážně?" zaváhal Barbas, ale poté ihned přikývl. „No jistě," odkašlal si. „Ano, ten... pes... je můj."

„Opravdu? Taková škoda," řekla Gréta, ale svého mazlíčka Barbasovi předala.

„Tak pojď, ty můj... pse," řekl Barbas nejistě a vzal si zvíře do náruče. Poté prošel domem, ale z hlavních dveří ani jeden z nich nevyšel. Barbas zmizel v oparu dýmu a na ulici se dostal neznámý muž. Rozcuchaný, vyděšený a... úplně nahý.

„Víš, Jeníku," řekla Gréta po chvíli, „já tak nějak tušila, že to nebude můj Chester. Jenže když jsem z něj vycítila tak silný smutek, měla jsem pocit, že se o něj prostě musím postarat. Ale teď si uvědomuji, jak moc jsem vás oba přehlížela. A je mi to vážně moc líto. Myslíte, že mi to budete schopni někdy odpustit?"

Démon i pes bez jediného zaváhání přikývli.

„Ani nevíte, jak moc jsem šťastná, že vás mám," dodala. „A teď, kdo si dá sušenky?"