Jeník, příběh démona ✅

33. Velké plány

„Ahoj, kluci! Co to děláte?" pozdravila pracanty Lucka.

„Nic speciálního," odpověděl Surgat ze zahrady.

„Haf!" přidal se Sendvič.

„Já ti nevím, přijde mi, že něco kutíte..." Lucka se rozhlédla po zahradě, která byla přeplněna kužely a různými podomácku vyrobenými překážkami.

„Ne, opravdu nic," zamumlal démon.

„Haf!"

„Tak fajn," řekla Lucka a sedla si na lavičku na verandě. „Pokud tu neděláte nic speciálního, tak vám určitě nebude vadit, když se tu ještě chvíli zdržím."

Provokuje, pomyslel si psík a nenápadně mrkl na Surgata.

Já vím, odpověděl mu démon v duchu. Ale co budeme dělat?

„Já stále čekáááám," řekla zpěvným tónem Lucka.

„My vííííme," pronesl Surgat sarkasticky, jako by ji kopíroval.

„Tak proč nic neděláááááte?"

To byla poslední kapka, démonovi došla trpělivost.

„Nuže dobrá, vážně to chceš vědět, ženo?!"

„Jsi tak roztomilý, když se zlobíš," škádlila ho. „A ano, stále to chci vědět."

„Opravdu? Protože já ti to tedy rád sdělím!" vyhrkl, ani nechápal proč. „Snažím se tady stařešině usnadnit život, víme?!"

„Stařešině? Myslíš paní N.? A jak by jí asi mohla pomoct nějaká překážková dráha?" Lucku v tu chvíli napadlo, že dnešní důchodci mají opravdu zvláštní záliby.

„No, zkrátka může," odsekl Surgat. „Víc nepotřebuješ vědět."

„Ne, prosím," naléhala. „Já ale vážně chci vědět víc!"

Surgat se na ni rozezleně otočil, ale ona se na něj zahleděla prosebnýma očičkama, jako to již tolikrát provedl Sendvič.

„No taaak, Prosíííím," dodala nevinně.

„Dobrá tedy." Surgat se nakonec rozhodl ustoupit. Přeci jen se říká, že víc hlav víc ví, pomyslel si. A tato žena hlavu má, ne? Mohla by nám pomoci. A tak se jí tedy rozhodl sdělit svůj mistrovský plán.

„Chystám se tady ze zvířete udělat asistenčního psa. Projde výcvikem a stane se nenahraditelným pomocníkem v domácnosti."

„Asistenčního psa? Proboha, to je vážně zajímavé."

„Neříkej už to slovo, ženo. Moc dobře víš, jak mi vadí. Stále nechápu, z jakého důvodu se na něj vy lidi odvoláváte."

„Jistě, my lidi, tak pardon," odpověděla s jistou ironií. „Ale k čemu jí vlastně ten asistenční pes bude? Jistě, má problémy, ale to snad mají všichni v jejím věku, ne?"

„Slábne," odpověděl Surgat sklesle. „A já jí chci ulehčit tím, že tady Sendviče vycvičím."

„To je od tebe... šlechetné," řekla Lucka a ani se nesnažila maskovat překvapení. „To jsem tedy zvědavá, jak ten váš trénink bude vypadat."

Surgat dal poté psovi několik pokynů: oběhni kužel, přines klacek, vyskoč do výšky, slož ubrousek... Prostě klasika. A Sendvič vše do puntíku splnil. Jen tedy vyčmuchat ten správný klacek mu dělalo trochu problémy.

„Páni," vydechla Lucka obdivně, když byla svědkem neskutečných psích kusů.

Surgat se rozhodl, že bude její „páni" pro tentokrát ignorovat.

„Ten pes dělá úplně všechno, co mu řekneš, jako by ti snad rozuměl," pokračovala obdivným tónem. „Chybí už jen to, aby začal mluvit."

„Jistě, ale něco takového je přeci nemožné," řekl Surgat a šibalsky mrkl na psíka. „Jen mi slib jedno," obrátil se zpět k Lucce s prosebným pohledem, „že to stařešině neřekneš, viď? Chci ji překvapit."

Lucka přikývla. Moc dobře si uvědomovala, že akce takových rozměrů se dá jen těžko utajit, ale mohla se o to alespoň pokusit. Sledovala ještě chvíli, jak démon pilně trénuje čivavu... Nebo čivava trénovala démona? V některých okamžicích nebyla jasně vidět dominance. Usmála se. Bylo vážně hezké vidět stvoření z hlubin pekla, jak vynakládá svou energii na něco jiného než na získání duše.

„Kdybyste cokoli potřebovali, a to ať už kterýkoli z vás, tak mi jen zavolejte a hned jsem tady!" rozloučila se a při odchodu ještě dodala: „Jo, a dejte pozor, kluci. Paní N. se už vrací."