34. Pomáhat a chránit

52 9 19
                                    

 „Takže, pane," muž nahlédl do papírů, „Jeníku? Dál nic?"

„Přesně tak," odvětil démon zdvořile. Měl na sobě novou, krásně vyžehlenou košili, uvázanou kravatu, byl zkrátka jako ze škatulky.

„Jen křestní jméno?"

„Zato je lidské," mrkl směrem k policistovi.

„To je pěkná blbina," povzdechl si. „Ale vlastně už jen pouhý fakt, že tu můžete sedět dokazuje v jakém průseru je náš stát. Tak dobře, posaďte se, ať můžeme začít."

Démon se pohodlně usadil a očekával další instrukce.

„Tak dobře, pane Jeníku," začal policista, „řeknu vám nyní několik slov, na která mi musíte rychle odpovědět to, co se vám vybavilo jako první. Například řeknu zima a vy mi odpovíte třeba sníh, je vám vše jasné?"

„Jasné, pane," odvětil démon sebevědomě.

„Dobrá tedy, první slovo: den."

„Noc."

„Dobře, dalším je radost.

„Mučení."

„Jak jinak. A co zvíře?"

„Sendvič."

„Původ?"

„Peklo."

Po několika dalších eskapádách už chtěl policista celý rozhovor vzdát. Někdo, komu dělá radost mučení a ke svačince si dává zvířata, nemůže být vhodným kandidátem do sboru. Užuž chtěl orazítkovat Surgatovu žádost slovem „Nevhodný", když vtom došlo ke zvratu.

„Policista?" povzdychl si muž.

„Ochrana," zareagoval démon bez zaváhání.

„Zajímavé, spousta účastníků prostě řekne ‚zákon', ‚pomoc', ‚tejzr'. Ti poslední jsou obvykle velice vášniví Pikačuové. Ale ochrana? To je docela milé. Co třeba láska?"

„Stařešina."

Ticho.

„Dobře," odhodlal se policista po chvíli, „tady to znovu přerušíme. Proč zrovna stařešina? To je převelice zvláštní asociace."

„Stařešina mě u sebe nechala bydlet, když jsem neměl kam jinam jít. Dala mi domov a já se jí chci nějakým způsobem odvděčit. Proto také cvičím svého psa, aby jí mohl asistovat, když tu nebudu," rozpovídal se Surgat, možná více než chtěl, a pak si nervózně odkašlal. „Chci pro ni jen to nejlepší. Je pro mě v tuto chvíli vším a pokud toto není ona láska, pak už nevím, co jiného by jí mělo být."

„To je tak... krásné." Mužovy oči se zalily slzami. „Vážně krásné...já..." Začal hledat kapesník, aby se mohl vysmrkat. „Tohle kdyby dělalo víc lidí. To je prostě...Nádherné." Vysmrkal se. „Víte co? Kašlat na předpisy, já vás beru. Vítejte na palubě... Teda na stanici."

„Myslíte to vážně?!" vyhrkl Surgat. „Tento test měl prý zabrat půl hodinu a já jsem tu strávil jen pár pozemských minut. Nemáte mi ukázat nějaké ty obrázky, položit ještě pár otázek a zanalyzovat mnou nakreslený strom?"

„Vlastně ano. Máte naprostou pravdu, jen jste to nazval trochu laičtěji než já. Ale já vám něco povím, i když jste dost možná démon s tesáky, tak už teď jste lidštější než půlka našeho sboru. Já vás nechám projít. Mám jenom dvě podmínky."

„Poslouchám."

„Zaprvé, nikdy, a to zdůrazňuji NIKDY nikoho nemučte. Jistě se setkáte s pár velice ošklivými lidmi, ale tímto byste klesl na jejich úroveň. Dáte mi své čestné, ehm, pekelné slovo?"

Surgat přikývl.

„A jaké je vaše druhá podmínka?" zeptal se muže.

„Zapamatujte si ten pocit, co vám ta zmíněná stařešina dává. Jde jistě o výjimečnou ženu a to, co mezi sebou máte, i když tomu možná teď ještě nerozumíte, je velice vzácné. Vzácnější než levný byt v Praze, to vám teda povím. A teď už běžte. Běžte, povídám!" Mávl rukou směrem ke dveřím a potáhl nosem. „Ty šťastnej bastarde," dodal šeptem když Surgat odcházel.




Poznámka: Vím, že byly tyto části krátké, nadcházející kapitoly (zvláště 38.) to vynahradí!


Jeník, příběh démona ✅Kde žijí příběhy. Začni objevovat