47. Cesta pokračuje?

59 11 21
                                    

Jakmile to Surgat dořekl, zapojil svou super rychlost a byl pryč. Gréta si dala ruku před pusu a snažila se ukočírovat slzy. Ještě nikdy předtím jí démon neřekl jejím jménem. A i když Surgat doufal, že bude Grétě po jeho odchodu lépe, stal se pravý opak. Bylo jí ještě hůře než předtím. Opustila ji veškerá její síla, které se držela jako tonoucí se stébla. Nic ji už na zemi nedrželo. Tedy až do té doby, než se objevil on.

„Theodore?" Gréta si promnula oči, myslela si, že ji šálí zrak.

„A koho jsi čekala?" zasmál se obrýlený dědoušek. „Snad ne toho pošťáka? Vím, jak na tebe kulil oči, když jsem byl ještě naživu."

„Ty se mi musíš jen zdát," zašeptala, po tvářích jí stále tekly slzy, ale tentokráte byly z radosti. „Už jsem se asi vážně zbláznila. Jsi určitě jenom sen."

„Nejsem. Dokázal by snad sen tohle?" Theodor přišel blíž a objal ji. Její malá shrbená postavička vypadala oproti té jeho jako panenka.

„Ale něco takového... Jak je to možné? Jak se to jen mohlo stát?" Gréta měla plno otázek, ale Theodor jen pokrčil rameny.

Někdy se zkrátka stanou věci, které nemůžeme nikdy pochopit. Na to, jaké problémy bude mít Theodor na úřadu, až se bude snažit přesvědčit své okolí, že je vlastně živý, ani jeden z nich v tu chvíli nemyslel.

„To nevím. A ani to vědět nemusím," zasmál se. „Buď můžeme strávit náš společný čas tím, že nad tímhle zázrakem budeme pořád dokolečka přemýšlet," řekl konejšivě. „Nebo ho můžeme přijmout a užít si to, co nabízí. A já tuhle druhou šanci být s tebou rozhodně využiju."

Ani jeden z nich v tu chvíli netušil, že je na druhém konci zahrady někdo ve skrytu křoví pozoroval.

„Tušila jsem, že tady budeš," oslovila Lucka ukrývajícího se Surgata.

„Chtěl jsem jen vidět, jak tenhle příběh skončí," řekl démon šeptem.

„To já přece taky," zasmála se. „Proč si jinak myslíš, že bych byla tady? A když už jsme u toho... co teď s tebou bude dál?"

Surgat se rozvážně napřímil.

„To už je dané," zamumlal. „Vrátím se do pekla, jak bylo domluveno. Přijmu svůj trest."

Lucka ho chytila za ruku, jako by se ho snad snažila zastavit.

„Tobě to asi ještě nedošlo, že?" zeptala se ho zvesela.

„A co by mi mělo dojít?"

„Že nikam chodit nemusíš. Takhle jste si to přeci nedomluvili."

„Samozřejmě, že musím. Vždyť," řekl a najednou se zarazil. Jak může vědět, co jsem si v nebi domluvil? Jedině, že...

„Ty jsi," zaváhal a ukázal na ni prstem, „ty jsi, ty jsi ten můj nebeský příznivec?"

„A kdo jiný bych byla, hlupáčku," zazubila se na něj. „To jsi měl poznat už u našeho prvního oběda."

„Ale, ale, ale..." Surgat pokračoval v koktání jako zaseklá gramofonová deska. „Já tomu stále úplně nerozumím. Jak můžeš být ... Vždyť... Ty jsi žena!"

„Ty se prostě nikdy nezměníš, viď?" ušklíbla se.

„Ale vždyť kuřata, tedy, andělé," opravil se ihned. „Jsou jenom na nebi, ne?"

„Ale prosím tě, jsme všude. Nebo sis myslel, že se po povrchu pohybujete jen vy? Někdo to tady musí kontrolovat a nejlepší je to v utajení," řekla a spiklenecky na něj mrkla. „Ale teď se věnujme tomu, co jsem ti prve řekla, Surgate. Ty se do pekla vracet nemusíš. Nebo alespoň ne hned teď."

„Ale co můj slib?"

„Dohlížela jsem na papírování a ano, máš tam i ten svůj slib. Konkrétně to, že se vrátíš zpět do pekla, kde přijmeš trest za pozemské zběhnutí. Jenže tam bylo jaksi opomenuto datum tvého návratu. Všichni víme, jak se na nebi a v pekle pohlíží na pozemský čas. Co je pro nás den, rok, staletí? Splnění podmínky ze tvé strany nemá konkrétní datum, alespoň v něčem je ta byrokracie dobrá."

„Takže..." Surgat se na chvíli odmlčel. Potřeboval chvíli na to, aby mohl veškeré nové informace zpracovat. Lucka je anděl. Grétě se vrátil manžel. On nemusí do pekla, byl snad někde skrytý háček, o kterém nevěděl?

„Takže, takhle zní naše nová dohoda," pokračovala Lucka tajemně. „Nechceš se v tom kontrolování přidat ke mně? Svět je velký, všude se něco děje a jenom andělé na to nestačí. Vždycky se najde někdo, kdo bude potřebovat zázrak. Tak co ty na to? Jen ty a já. Démon a anděl. Nebylo by to báječné?"

Lucčiny modré oči se zaleskly a její sněhobílá ruka se natáhla k té jeho. Surgat věděl, že pokud ji přijme, stráví zbytek věčnosti touláním se po světě za jejího doprovodu. Pokud odmítne, zůstane sám. Přesně tak, jak to plánoval. Bude volný. Bude free. Jenže chtěl Surgat opravdu strávit věky bez domova a bez nikoho, kdo by ho měl rád? Ne, na to byl už mezi lidmi moc dlouho.

Naposledy se podíval k oknu Grétina domu. Stále se objímala se svým znovu nalezeným manželem. Sendvič běhal po dvorku a spřádal plány na svou podzemní tajnou organizaci plnou agentů, kterým bude šéfovat. Psík se do svého plánování zabral natolik, že by si málem Surgata s Luckou nevšiml. Málem. V moment, kdy zahlédl démona se ihned rozeběhl k plotu, aby se s ním rozloučil. Démon se k němu nahnul a psík mu párkrát oblízl tvář. Chtěl mu toho tolik povědět. Něco na způsob: „Díky za hlazení." Přidal by ještě: „Užil jsem si čas strávený s tebou." A možná taky: „Byl jsi ten nejlepší páníček na světě." Místo toho se však zmohl jen na prosté a jednoduché „haf". Surgat však moc dobře znal celou pravdu schovanou za tímto jednoduchým citoslovcem. V tom prostém haf bylo obsaženo všechno.

Když se Surgat otočil zpět k Lucce, jeho tváře se leskly. Možná od Grétiných slz, Sendvičových slin, nebo za to mohlo něco úplně jiného, to nikdo neví s jistotou. Co ale můžeme říct s naprostou přesností je, že démon její nataženou ruku přijal.

A tak Surgat s Luckou odešel na cestu plnou překážek a dobrodružství. Démon a anděl. Ruku v ruce. Je snadné vidět, co vše nás rozděluje, ale když se vynaloží snaha, dají se najít i ty krásné věci, které nás spojují. A přesně to se Surgatovi s Luckou povedlo. Společně poté inspirovali i další a další bytosti. A takových andělů a démonů tak mezi námi kráčí spousta. Jen je nevidíme.

Jeník, příběh démona ✅Where stories live. Discover now