Jeník, příběh démona ✅

9. Nový pes, stará bouda

 „Co kdybyste se šli lépe poznat na zahradu a já vám zatím připravím něco dobrého k snědku," zeptala se Gréta, i když to podala spíše jako oznámení.

Na její pokyn vzal Surgat štěně do náručí, odnesl jej za dům na zahradu, položil ho na zem a... čekal.

„Dělej něco, zvíře," řekl ostře, ale žádné reakce se mu nedostalo. „Já ti přikazuji něco udělat. Poroučím ti, vykonej mou vůli."

Nic.

Že bych dostal rozbitého? Proč já vždycky musím dostat rozbitý? Surgat se rozhlédl po okolí a za křovím spatřil malou dřevěnou boudu v docela ucházejícím stavu. Nikdy předtím si jí nevšiml, ale na jeho obranu, nebyl na povrchu ani ne týden. Ono je tady těch zvířat více? Schovává snad přede mnou stařešina ještě něco? Přistoupil k boudě, sehnul se k ní a podíval se dovnitř.

„Co to děláš?" ozval se za jeho zády mírný, přesto trochu přísný, hlas.

„Jaký je účel tohoto dřevěného obydlí?" zeptal se démon zvědavě.

„Promiň, Jeníku, ale musím tě požádat, abys odtamtud vystrčil hlavu a nechal tu boudu být," řekla svou typickou milo-ostrostí. „Jinak v kuchyni jsem vám oběma pašákům nachystala dobré sendviče. Jen si pojďte dát do nosu!"

Surgat chtěl jít do kuchyně, jenže jeho rohatá hlava se v boudě zasekla. Ale ne, toto není dobré.

„Já se...tohle... ugh, ne, u všech...," mumlal a tahal za boudu, která ne a ne povolit. A jeho psík se mu celou dobu akorát pletl pod nohama. „Já ji rozdrtím!" hřměl na celé kolo, ale i když by tak mohl učinit, k akci se neměl. Tušil, že stařešině na tom kusu obydlí záleželo.

Po chvíli halekání přišla Surgatovi na pomoc Gréta. Donutila démona, aby se položil na trávník, namazala mu hlavu máslem a boudu nakonec společnou silou vysvlékli.

„Na to, jak je tento domek starý, držel velice pevně. Vskutku bytelné stavení," pochválil boudu Surgat.

„Ano, to je. A teď už honem do kuchyně," pobídla ho.

Ještě, než za sebou démon zavřel dveře, podíval se směrem ke křoví, za kterým se nacházela ona dřevěná boudička. Přemýšlel, co na té stavbě mohlo být tak zajímavého, že to Grétu dokázalo rozhodit. Došel do kuchyně a teprve tam si všiml, že kamkoliv se vydal, byl doprovázen svým psem. Surgat by ho nesetřásl, i kdyby se vydal do hlubin pekelných.

„Možná už chápu tvou funkci, zvíře," oslovil čivavu. „Ty máš sloužit jako společník. Zajímavé." Sedl si ke stolu, vzal si z talíře jeden z připravených sendvičů a zakousl se do něj. „Mhhh," pronesl labužnicky. „Toto je opravdu dobrota."

„Jsem ráda, že ti chutná, Jeníku. Už jsi přemýšlel nad jménem?"

„Jménem?" zaváhal. „Co třeba dvojitý chleba?"

„Jestli myslíš na to, co jíš, tak to už jméno má. Říkáme tomu sendvič. Já ale mluvila o tvém psím kamarádovi."

Surgat se podíval na zem, kde spatřil sedícího psíka, nadšeně vrtícího ocasem. Netušil, jestli byl pes tak nadšený z vidiny nového jména, nebo pochoutky v podobě kousku masa.

„Čím se vlastně zvíře jako toto živí? Nemáte k němu nějaký manuál s instrukcemi?"

„Ale kdeže," zasmála se Gréta. „Svět by byl mnohem jednodušší, kdyby se k živým bytostem přidávaly i návody. Prostě mu dej drobínek masa z toho sendviče, to mají rádi."

Démon odtrhl kousek ze svého jídla a podal ho psovi. Ten se mu vrhl na ruku, sousto hbitě sebral jazykem a prázdnou dlaň olízl.

„Ugh," pronesl Surgat znechuceně. „To zvíře asi není pořádně utáhlé. Vždyť teče."

„To jen ukazuje, jak moc je šťastný. Myslím, že si tě oblíbil."

„Jak je vůbec možné, že o tomto druhu toho tolik víte, stařešino?" zaváhal Surgat.

„Mívala jsem tady psa," řekla smutně. „Nebožtík manžel ho měl moc rád. Jenže se zaběhl."

„Nebožtík manžel se zaběhl?" zaváhal démon, zatímco si dopřál další kousek sendviče.

„Ne," usmála se. „Ten pes. Bylo to ještě malé štěně, doufali jsme, že když mu necháme jeho boudu neporušenou, tak se vrátí," odmlčela se a bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. „Ale víš ty co? To vše se stalo před hrozně dlouhou dobou. Myslím si, že už nastal čas uvolnit domeček pro nového obyvatele, protože," podívala se na čivavu, „pokud vím, on už ti svou lásku projevil. Teď je řada na tobě, chlapče. Musíš mu ukázat, že ho také miluješ."

„Opravdu? Asi vás zklamu, stařešino. Já lásku neznám a ani ji nijak neprojevuji. Nedokážu ji přijímat, ani dávat. Jak bych tedy mohl," odkašlal si, „miiii-lo-vaat toto zvíře?"

„Snadno. Dáš mu jméno," odvětila.

„Jméno, jméno," zopakoval zamyšleně.

Jak jen tu čtyřnohou věc pojmenovat? Zarytě přemýšlel, když vtom se jeho pohled znovu stočil ke stolu.

„Dobrá tedy," řekl nakonec. „Dám ti jméno, pse. Jméno, které bude symbolizovat jednu z nejlepších věcí, které tento svět může nabídnout. Krása mučení a trápení bude blednout v porovnáním s krásou tvého jména. Od této chvíle až navěky budeš znám jako... Sendvič!" zvolal slavnostně.

„Roztomilé jméno. Tak, teď už ten pejsek patří jen a jen tobě a nikdo na světě ti ho nemůže vzít."

„Takže pokud někomu dáte jméno, tak vám patří? Tím pádem," démon zaváhal, „principem lásky je přivlastnit si ono stvoření, aby ho už nikdo jiný nemohl vzít?"

„Nebuď tak skeptický," zasmála se Gréta. „I když za použití této logiky má najednou dávání jmen dětem úplně jiný smysl."