Jeník, příběh démona ✅

8. Útok dopravního podniku

„To bylo...velice působivé," řekl Surgat a vysekl babičce poklonu. „Onu madam Stalinovou bych nevytrestal lépe."

„Madam Stalinovou?" zasmála se Gréta. „To by leccos vysvětlovalo. Vážně je takový studený psí čumák." Na chvíli se odmlčela. „Ale víš, co bychom mohli udělat s naším nově nabytým volným časem?"

Surgat pokrčil rameny.

„Mohli bychom udělat něco pěkného," navrhla a démona zalil pot.

Pěkného, no fuj.

„Třeba zajít do útulku," dokončila Gréta svou myšlenku.

Asi není třeba dále vysvětlovat, že Surgatovi pojem útulek říkal více, než bylo zdrávo. Peklo se hemžilo lidmi, kteří si koupili mládě nějakého zviřátka, aby ho pak ani ne za rok odložili, a to jen kvůli hloupému faktu, že vyrostlo. Pro démony byl tento čin naprostou obludností. Něčeho takového by nebyl schopný ani vládce pekel, a že se mu k tomu naskytlo mnoho příležitostí. Když v partii pokeru vyhrál Lucifer od Háda tříhlavého psa Kerbera, netušil, co vše s sebou péče o mazlíčka přináší. Den, kdy snědl Luciferovy papuče, byl psík asi nejblíže své zkáze. Hned za tím následovaly všechny dny, kdy se vyprazdňoval. Každý si dovede představit, kolik toho asi spolyká jedna hlava pekelného psa. A teď si představte, že jsou tři. Ugh.

Démon nakonec s Grétiným nápadem souhlasil. Ne však z důvodu, že by chtěl udělat něco pěkného, ale spíše ze zvědavosti. Došli k autobusové zastávce a čekali. Měli štěstí, jejich spoj byl naprosto prázdný, všichni cestující se totiž po Surgatově nástupu dali bez váhání na útěk. Jediný, kdo tam s nimi zůstal, byl řidič, kterého zřejmě platba hypotéky děsila více než samotný zplozenec pekel. Na další zastávce však někdo do vozidla přeci jen nastoupil. Jednalo se o vysokého obrýleného muže, který celou dobu jen hleděl na zem, jako by hledal ztracenou náušnici nebo kontaktní čočku. Nenápadně se přesouval ze sedačky na sedačku, až po chvíli došel přímo ke Grétě se Surgatem. Poté sáhl do kapsy a ukázal jim odznak.

„Dobrý den, kontrola jízdenek. Vaši jízdenku, prosím," oslovil nejprve Grétu. „V pořádku," řekl po chvíli. „A teď vy," obrátil se Surgata.

„O čem to ten smrtelný mužíček hovoří?" zeptal se démon nechápavě a zavrtěl se na sedačce.

„Chce vidět tvou jízdenku, Jeníku," odpověděla mu.

„Mou co?"

Jako by nestačilo, že jsem byl donucen jet v ocelovém povozu, který smrdí jako několik let nemytý Kerberos. Ještě si k tomu mám shánět nějaký lístek? Ta drzost!

„Tak máte ten lístek, nebo ne?" pokračoval revizor, kterému nedocházelo, že hovořil s občanem pekla. Pro něj to byl jen nějaký chlapík v komickém kostýmu.

„Nemám," zaburácel démon a vycenil své tesáky. „A nikdy ho mít nebudu!"

Surgat svou reakcí vyděsil řidiče natolik, že se s nimi málem vyboural a revizorovi strachy vypadl odznáček z ruky.

„V pořádku, to je v pořádku," začal Surgata uklidňovat revizor. Jízda načerno pro něj byla zločinem pouze v případě, že jste člověk. Naštvaní démoni zřejmě tvořili výjimku, ale kdo by mu takové rozhodnutí mohl mít za zlé, že? No, někdo rozhodně. Například jistá důchodkyně, která s nimi v autobuse cestovala.

„Jak jako dobré?" rozlítila se Gréta a řidič měl najednou v autobuse hrozby dvě. Démona a rozezlenou důchodkyni. Kdoví, která z nich byla větší.