Ty a Já? Navždy

7. Bojovat

,,Tak fajn." Sundal si ručník a šel doprostřed místnosti semnou v patách.
,,Nejdřív potřebuji vidět, jak rychle se dokážete přeměnit." Kývl na mě. ,,Prosím nevykej mi." Řekla jsem a přeměnila se.
____________
Pohled Freyi

Proměnila jsem se zpátky. ,,Teď znovu, ale z běhu." Řekl. ,,Předvedu." Řekl a šel ode mě dál.

Pak se ke mě rozeběhl, vyskočil, proměnil se na vlka a předemnou už přistál tmavý vlk. Proměnil se zpět. ,,Teď vy."

Couvla jsem od něj. Pak jsem se rozběhla a pokusila se přeměnit na vlka. Vyskočila jsem, ale podklouzla mi noha a dopadla jsem na bok ve vlčí podobě. Vyškrábala jsem se na nohy.

Proměnila jsem se zpátky a podívala se na něj. ,,Tak fajn. Zkusíme boj v lidské podobě." Řekl nejistě a já přikývla.

,,Tak mi ukaž, co umíš." Pokinul rukou.
Chtěla jsem mu dát facku, ale mou ruku chytil těsně u jeho tváře. Pak se rychle skrčil a podkosil mi nohy. Tvrdě jsem dopadla na matrace.
,,Omlouvám se." Usmál se a pomohl mi vstát.
,,To nic. Znovu." Povzdechla jsem si.

Vykopla jsem nohou a škrtla o jeho ruku, ale vyhnul se mi.

Chtěla jsem ho pěstí praštit do hrudi, ale ruku mi chytil. Hned na to jsem mu nohou chtěla podkosit nohy, ale uhnul a kdyby mě nedržel za zápěstí, znova bych ležela na zemi.

Chtěla jsem se postavit, ale pak se usmála a za jeho ruku trhla, takže jsme spadli oba. ,,To ušlo." Uchechtl se a znovu mi pomohl vstát.

S úsměvem jsem proti němu znovu vykopla, ale chytil mě za kotník, trhl k sobě a když jsem se dostala k jeho obličeji, pokusila jsem se mu dát pěstí, avšak uhnul hlavou a otočil si mě k sobě zády. Chytil mě za ruce a úplně znehybnil.

Vyčerpaně jsem si o jeho rameno opřela hlavu.

Ode dveří se ozvalo vrčení. Oba jsme sebou trhli a otočili se, ale mě se přitom zvrtla noha a upadla jsem.

Damien se k nám naštvaně, s vlčíma očima, rozešel. Loki sklopil zrak.
Viděla jsem, že Damien jde přímo k Lokimu.

Vystartovala jsem na nohy a zastavila Damiena kousek od Lokiho.
,,Pusť mě!" Zavrčel.
,,Nic mi neudělal. Není to jeho chyba. Řekla jsem mu, že se chci naučit bojovat. Odmítl mě, ale já mu skočila do řeči s tím, že jsem tvoje družka a že mu to v podstatě nařizuju. Zeptal se, zda ti to vadí...a já řekla ne, přesto že jsi o tom ani nevěděl." Řekla jsem a jeho oči se změnili zpět na lidské.

,,Proč se chceš učit bojovat?" Zeptal se. ,,Protože....kdybych se uměla prát.....ten mladý vlk nemusel zemřít." Zašeptala jsem.
,,To s tím mladíkem nebyla tvá vinna, Freyo." Zjemnil hlas. ,,Já vím, jenže kdybych se už umělá prát, mohla jsem ho zastavit a ty bys ho potom nezabil." Povzdechla jsem si.

,,Vystřel!" Zavrčel na Lokiho. ,,Ne!" Zvýšila jsem hlas a chtěla couvnout k Lokimu, ale Damien mě chytil za ruku a ztrhl k sobě. Omotal mi ruku kolem pasu a tak mi znemožnil útěk.

,,Jdi!" Zavrčel znovu na něj a on se rozešel pryč. ,,Děkuju, Loki." Zavolala jsem ještě za ním, on po mě hodil jen vyčítavým pohledem, protože jsem mu lhala, a odešel.

Rychle jsem se od něj odtáhla. ,,Zkazils mi trénink!" Zavrčela jsem vztekle. ,,Nemusíš se učit prát." Řekl naopak klidně. ,,Musím, aby neumřel někdo další!" Zařvala jsem.
,,Nebudeš dělat něco za mými zády! Už nikdy!" Zařval.

Z očí se mi draly slzy. ,,Chtěla jsem se jen naučit prát. Chtěla jsem, aby kvůli mě neumřel někdo další. Chtěla jsem být k něčemu užitečná. Nechtěla jsem, aby zamnou musel pořád někdo stát, a bojovat za mě. Chtěla jsem zabránit smrti dalších mladých vlků." Začala jsem brečet už při první větě.

Pak se to ve mě zlomilo a já spadla na kolena. ,,Chtěla jsem se umět prát, Damiene." Zašeptala jsem.
Všechno to na mě dopadlo....všechno, co se stalo za poslední měsíce...potkání svého druha, málem smrt Reimonda, zjištění že můj bratr je naživu, a ta smrt toho mladíka, který zemřít nemusel.

Damien si ke mě klekl. Chytil mě za ruce a já se mu podívala do očí. ,,Nebyla to tvoje vinna. A jsi užitečná...myslíš, že bez tebe, bych byl to, co jsem teď? Ne, bez tebe by se ze mě stal zabiják, Freyo. A že za tebe někdo bojuje? Ano, bojuje. Mám tě rád a chci za tebe bojovat. Ale jestli si přeješ, umět se prát, naučím tě to já. Lepšího učitele nenajdeš." Pousmál se.

Pak mě vzal do náruče a vyšel ze sklepa. Pomalu mě vynesl po schodech nahoru a do pokoje.

Položil mě do postele a lehl si vedle mě. Přitáhl si mě úplně k sobě a objal mě kolem pasu. Položila jsem ruku na tu jeho.

,,Je mi líto toho vlka, co jsi zabil." Zašeptala jsem. ,,Já vím. I mě je ho líto...a to jen díky tomu, že za to nemohl, protože ho někdo poslal...nebyla to jeho vinna, ani tvoje a až zjistíme, čí vinna to byla, zemře." Řekl a něžně mě pohladil po tváři, přičemž mi setřel slzy.
____________________

Kapitola trochu o ničem, ale musí tady být😊❤️

Jo a kdo by chtěl, běžte se podívat na můj účet na adventní kalendář, jmenuje se Sněhová vlčice budu ráda za přečtení, hvězdičky i komentáře❤️