8. Žárlivost

4.4K 219 5
                                    

,,Je mi líto toho vlka, co jsi zabil." Zašeptala jsem. ,,Já vím. I mě je ho líto...a to jen díky tomu, že za to nemohl, protože ho někdo poslal...nebyla to jeho vinna, ani tvoje a až zjistíme, čí vinna to byla, zemře." Řekl a něžně mě pohladil po tváři, přičemž mi setřel slzy.
_________________
Pohled Freyi

Vzbudila jsem se a Damien už vedle mě neležel.
Vzpomněla jsem si na náš večerní rozhovor. Rozhovor o tom, že ten kdo poslal samotáře zemře.
Kdo je poslal? Jak ho chce Damien zabít? Proč je vlastně ten někdo poslal?

Vstala jsem a šla dolů do kuchyně....měla jsem hlad.

Začala jsem si krájet chleba, když jsem si v odrazu nože všimla Damiena, jak se ke mě pomalu přibližuje.

Ještě chvíli jsem dělala, že nic nevím a pak jsem se otočila a čepel nože tak byla jen kousek od Damienova krku.
,,Útočit na někoho zezadu není moc odvážné." Zkonstatovala jsem.
,,Chtěla jsi se naučit prát....ukážu ti jak. Zaprvé......dávej bacha, proti komu stojíš." V ten moment mi z ruky vytáhl nůž, podkosil mi nohy a já mu spadla do náruče, přičemž mi čepel nože položil na krk.

,,Já myslela, že umíš bojovat jen jako vlk." Řekla jsem první, co mě napadlo.
,,Tak nemysli.....teda ne, že nemáš myslet vůbec. Ale nebuď naivní a nepodceňuj soupeře." Řekl a chtěl mě políbit.
,,Zdravím." Do kuchyně vešla Avital a Damien mě leknutím málem pustil.

Pustila jsem se ho a postavila se. ,,Dobré ráno, Avital." Dostala jsem ze sebe a hodila pohledem po Damienovi, jenž si hrál s nožem.
Avital nás přejela pohledem, vzala si sklenici vody a odešla.

Zrovna jsem si oddechla, když se ještě vrátila. ,,Bacha, Damien a nůž....to není nejlepší kombinace." Pak odešla.

Damien nůž hodil na linku. ,,Tak jdeme.....ty se chceš učit bojovat, ne já." Vyšel z kuchyně a já ho následovala.

Vešli jsme do sklepa, kde byla ta tělocvična na cvičení.
Všichni se na nás podívali. ,,Běžte dělat něco užitečnějšího, než je trénování." Řekl a všichni okamžitě začali odcházet.

Uprostřed zůstala stát jedna drobná dívka. Vypadala opravdu neškodně.

,,Vesno?" Ozval se Damien a zrzka se otočila naším směrem.
,,Seznam se, Freyo, tohle je Vesna.....a nenech se zmást, je to jedna z našich nejlepších válečnic." Řekl a Vesna přivřela oči.

,,Jedna z nejlepších? Chtěl jsi říct nejlepší." Řekla a hned na to se přeměnila na tmavě rezavou vlčici....naproti ní Damien udělal totéž.

Pak oba zavrčeli a vrhly se na sebe. Se zájem a děsem jsem je pozorovala.
Jejich boj vypadal tak opravdově, až mě to děsilo.
Chvíli to dokonce vypadalo, že Vesna má v boji navrh.
Ale skončilo to tak, že Vesna skončila pod Damienem.

A v tom jsem to ucítila....závist. Já vážně žárlím na to, že se Damien baví s jinou vlčicí?
Ale ta závist a žárlivost byla tak velká, až mě to táhlo k nim.

Přeměnila jsem se, udělala pár kroků k nim a začala vrčet....jakoby mě něco uvnitř popohánělo.

Vesna se vyprostila od Damiena a překvapeně mě pozorovala.
Byla jsem si víc jak jistá, že na ní nemám a přesto jsem teď stála proti ní.

Mé vrčení bylo hlasité a jasně říkalo, kdo je tady v hierarchii víš.
Ona se přeměnila, ještě chvíli mě pozorovala a pak odcházela.
Ještě jednou jsem zavrčela, výhružně. A pak jsem se zase přeměnila.

Otočila jsem se čelem k Damienovi a oči se mi změnili zpět na lidské.
,,Páni." Dostal ze sebe a pomalu se ke mě rozešel. ,,To bych do tebe nikdy neřekl." Dodal.

,,Víš, že Vesna zabila už spousty vlků?" Zeptal se a zastavil u mě.

,,Ty jsi žárlila?" Povytáhl obočí. ,,Já....ehm.....as-asi...." Překvapeně na mě hleděl, zatímco já koktala.

Pak jsem si odkašlala a založila si ruce. ,,Jsi můj druh. A ta mrcha byla moc blízko!" Řekla jsem a odvrátila zrak.
,,Odteď miluju, když žárlíš." Omotal mi ruce kolem pasu a já své ruce spustila kolem těla.

Pak jsem nechala, to uvnitř mě....možná mou vlčici, mluvit.
,,Jsi můj druh. Jenom můj." Řekla jsem a v jeho očích nebezpečně zajiskřilo.

Pak mě políbil a já ruce omotala kolem jeho krku.

Najednou jsem se přeměnila a Damiena dostala pod sebe.
Výraz v jeho tváři byl více jak jen překvapený.
Zavrčela jsem a on se usmál.

Rukou sjel po mé zlatavé srsti a já vrčet přestala.
On toho využil, přeměnil se na vlka a shodil mě pod sebe.

V tom jsem si vzpomněla na to, jak mě Damien honil poprvé, když jsem utekla. Jak surově se mě snažil dostat zpět do domu smečky.

Ihned jsem se od něj odprostila a zacouvala dál od něj.
Všechno v pořádku? Zeptal se přes vlčí komunikaci.
Jasně, v pořádku. Na chvíli jsem odklonila zrak.
Pak se však mé modré vlčí oči vrátili k těm jeho.

To jsem tě tak moc změnila já? Musela jsem znít naštvaně, protože nechápavě naklonil hlavu lehce na stranu. Ano, Freyo. To díky tobě jsem teď někdo jiný. Přitakal.
Proč? Proč kvůli mě? Ptala jsem se dál.
Nechceš se na ten rozhovor přeměnit do lidské podoby? Zeptal se. Ne. Krátká, avšak přesná odpověď.

Tak fajn. Odfrkl si a já čekala, až konečně spustí. Protože jsem se do tebe zamiloval. A díky tobě jsem zjistil, že nemusím zabíjet, abych byl tím, kým skutečně jsem. Odpověděl.

Přeměnila jsem se a on hned na to taky. ,,Bojím se." Zašeptala jsem.
,,Čeho?" Přistoupil ke mě a přitáhl si mě k sobě.
,,Že přijdou další samotáři a že se něco stane." Odpověděla jsem šeptem.
,,Přijdou......a ty už budeš umět bojovat." Přikývl.
_______________

Až v další kapitole bude Damien Freyu trénovat, takže si budete muset ještě počkat😏

Ty a Já? NavždyKde žijí příběhy. Začni objevovat