Láska z nenávisti ✔

39.kapitola

Pohled Kim

Nevnímala jsem. Přestala jsem všechny vnímat a jen se soustředila na toho debila v mém zorném poli. Rozčílil mne. Rozpálil mne do běla,když dál ryl do mého soukromí. Když se sám od sebe chtěl schválně vetřít do mé hlavy. Zapomněl, že já si lidi do hlavy nepouštím. Jenomže otázkou zůstavává, zda doopravdy zapomněl. Chytil mne Rico. Chtěla jsem se uklindit, vážně jo. Jenže to bych nesměla zahlédnout jeho usmívající se výraz.

Byla to jako rána do hlavy, když mi konečně došlo, že tohle všechno dělal schválně. To, co říkal mělo jasný úmysl. Rozčílit mne. Netuším proč mne chtěl rozčílit, ale povedlo se mu to. Prudce jsem se vyškubla mému upírovi a nevěřícně, nasupeně zírala na potetovance.

A on jen seděl, zíral s úšklebkem na tváři přímo do mých očí. Bez známky strachu, bez mrknutí mi oplácel pohled. Poslední kapkou bylo pro mne, když mě uchopili kluci a on na mě mrkl. V tu chvíli jsem to už nebyla já. Byla to druhá část mě. Ta, které se má každý bát a kterou by nikdo neměl chtít probudit. Ta, která vraždí a je jí úplně všechno jedno. Jenomže mně i přes všechno nic jedno nebylo.

Třeba teď mu chci vyškrábat oči, otevřít hlavu a vyndat jeho mozek. Dát mu do hlavy hřebíky, zašít pusu a po kouskách odtrhávat části jeho těla. Nakonec ty části spálit v ohni a jeho popel hodit do vody, kterou následně přilít do bahna a to dát prasatům. Pak zabít to prase a dát ho jako předkrm Daně. Tak moc zvrhlá je moje chtivost po pomstě.

Nechápu ho. Já asi nechápu nic ohledně téhle osoby. Jednou říká, jak jsem jeho jediná a dávno souzená láska a pak mi přiděluje jen trable. Buď to mám v hlavě pomotané já a nebo on. No a nebo je to třetí možnost. A že právě ta třetí možnost to byla.

Během vteřiny padaly zelená těla mých spojenců na zem. Ti, kteří se nevzpamatovali padli jako první. Upíři, jenž nestihli zareagovat spadli jako hrušky na zem. Buto s oddělenou hlavou nebo s propíchnutým srdcem. Teď to byl dočista hněv, co naplňoval mé útroby. Chtěla jsem se otočit a strhnout hlavu zrádci, jenž upoutal natolik pozornost ostatních, že ani jeden nezaregistroval nebezpečí. Kdybych nebyla jak atomovka nemuselo to takhle dopadnout! Když jsem učinila obrat o třicet pět stupňů, Fred tam nebyl. Jen v davu byla vidět jeho potetovaná ramena, jak si probourával cestu bouřícím se davem.

Jestli jsem někdy hodlala položit život za pomstu? Ano. Jestli chci položit život za ně? Ano. Jestli chci rozbít co nejvíc držek? Ano!! Jako hrdinka z akčního filmu jsem seskočila na podlahu. V polodřepu jsem zvedla hlavu, a tak odhodila prameny vlasů. Jako neohrožená jsem přiběhla k prvnímu učenci původních a podřízla mu hrdlo. Až když jsem uslyšela škrknout nůž o krkavici a následné malé rupnutí opustila jsem jeho krk. Při mém komickém dopadu na zem za mnou dopadly i další nohy.

Byli jsme jako nebojácné postavy z Avangers. Kurt se supěním čupěl po mém boku, stejně jako velmi zuřící Rico. Najednou tu místa bylo mnoho. Utvořili jsme spolu se Zion, Adamem, Geretem, Peterem, Freyou a Elis pomyslnou šipku a na povel se rozutekli do davu bít se za svobodu všech. A já si vybrala právě onoho učence, jenž svíral krk malé Lucy. Ta mi jen vděčně kývla a následně odhryzla kus krku upírovi poblíž.

Padlo mnoho našich. Dřív přeplněná vila, teď jen více naplněná. Už by se nemuselo lést po nábytku, aby jsme se sem vešli. Bohatě by nám stačila podlaha. Zastavila jsem se v dění. Nikdo si mne nevšímal. Jak k tomuhle došlo? Kdy vznikly tyto spory? Proč zrovna dnes, proč zrovna se mnou, proč oni? Kdy se stala ta chyba, kdy se druhy rozdělily? Bylo to už od nepaměti? Kolik bytostí bude muset ještě zemřít, aby se s tím přestalo? Určitě to děláme pro jejich dobro, nebo mě tím jen chrání? Nenalhávám si náhodou, že to není jen kvůli mně? Je to kvůli mně. To kvůli mně jsme tady.