Láska z nenávisti ✔

46.kapitola

Pohled Kim

Při vyslovení oné věty nastalo všude ticho. Možná se mi zdálo, že se všichni zastavili a vyjeveně na mne zírali. Možná to byly jen bludy, jak pracovala má fantazie. Nejvíce mne však bolel pohled Rica. Hnědovlasá upírka spolu s holohlavým upírem drželi mého upíra a já nemohla nic dělat. Mohla jsem se jen obětovat. A to jsem taky udělala.

*„Proč pláčeš maličká?“ optá se své dcerky otec.
„Maminka mi vyprávěla pšíběh“ fňukne dívenka.
„Jaký?“
„O holčičce, co obětovala svůj život pro svého chlapce. Stal se z ní anděl“ ukápne dívce další neposedná slza.
„Ta už andělem byla, Kimi“ usměje se vlídně dívčin otec.
„Jakto?“ popotáhne holčička.
„Lidé, co tohle udělají měli vždy to nejčistší srdce. Jen mlsali mnoho čokolády a proto byli vysláni na Zem, aby zde svůj prohřešek napravili“ vysvětlí své dceři muž.
„Takže se pak zase všichni vrátí do nebe?“
„Ne, Kimi. Někteří se vrátit nechtějí, protože ani pomáhat nechtějí. Proto je na naší Zemi tolik lidí“ chytne dívenku za malou ručku její táta.
„Takže ty jsi taky anděl?“ usměje se zasněně zrzka.
„Ne, Kimi. Já anděl rozhodně nejsem“ na minutu se muži objeví na tváři úšklebek.
„Škoda tatí. Já bych anděl chtěla být“ povyskočí si dívenka.
„Však ty jsi. Si ten nejkrásnější anděl na celé planetě. Však sama jednou poznáš svoji čistotu duše“
„Tak to aby mi naostly kšídla“ pyšně se narovná dívka.
„Pročpak?“
„Protože chci vidět jejich temnou barvu“ broukne dívenka.
„Ale andělé mají bílá křídla. Mají je podle duše, zlato“ podívá se zamyšleně na svoji dceru.
„Právě proto chči vidět jejich černou barvu. Nemohu mít bílá kšídla táto“ zašišlá malá dívka.
„Proč?“ vykulí oči na svoji jedinou dceru.
„Protože bílá a černá nejde dohromady. Vždy vyhraje ta tmavá barva“ vysvětlí dcerka svému otci.
„Jak to myslíš, Kimi?“
„Viděl si snad někdy, aby bílá paštelka zcela pšemalovala černou?“ zastaví své krůčky.
Muž jen oněměle zavrtí hlavou.
„Ani maminka nemůže ovlivinit mě, protože ty si můj tatínek. Maminka je anděl, víš tati?“ usměje se dítě.
Muž jen zavrtí hlavou.
„Ty máš černou duši, tatínku. Maminka ji má čistou, jako vodičku. Neboj tati, nikomu neřeknu o tvé barvičce, protože mi to nevadí“ mrkne a beze slov vyběhne na zahradu před domkem.
V ten den muž poznal, co má doma za poklad. *

Byla to právě tato vzpomínka, co vyplula na mou mysl. Není možné, že se z vlídného, moudrého, milého muže stal arogantní, prázdný, na povel poslouchající chlap. Ta změna v jeho postoji, vzhledu, chování byla skoro hmatatelná. V této době by mi určitě neřekl, jak moc čistou duši mám. Připadá mi, že právě touto proměnou v krvelačnou bestii se ztratila. Vytratila se daleko do mého nitra. Nevím, proč jsem jeho viděla jako temnou skvrnu na mamčině vzhledu. Vážně jsem svého otce milovala. Milovala jsem jeho vysvětlení a moudré proslovy. Tehdy byl tak mladý a přesto tak moudrý. Dokázal čtyřleté dívce vysvětlit nemožné. Nikdy mi nedal záminku žárlit na ostatní děti, kterým se věnoval. Byl tu vždy hlavně pro mě.

Když přišel tenkrát do školky ve vojenském oblečení, tak se kolem něj všichni sesypali a jen já se k němu nemohla dostat. Tehdy mi bylo do breku. A on, jako největší hrdina všechny pohladil po hlavách a mě si vysadil za krk. Nechápu, jak došel z armády sem. Možná to bylo jen divadlo. Ta stránka, kterou ukazoval mé matce a mně, mohla být jen přetvářka. Mohl se přetvařovat před námi, né před bytostmi. Třeba právě tohle chování, které ke mně a ke všem ostatním projevil, je jeho pravé já. Nikde není jistota, že si na moudrého, chytrého a úžasného otce nehrál.