Láska z nenávisti ✔

35.kapitola

Pohled Kim

„Čekal jsem více radostnější přivítání, Kim“ napomenul mě lehce uraženě. Legračně našpulil pusu v kachním stylu. Začíná mě štvát, jak mě všichni v každé větě zmíní. Z každých úst vyleze moje jméno. Já přeci vím, že mluví na mě a nebo, jak se jmenuji! Netuším, zda se mám jeho přítomnosti obávat nebo to nechat být. Ne, neřeknu, že bych skákala radostí z jeho osoby tady.

„Bylo nám tu dobře i bez tebe“ odfrkne si s kamenným výrazem Rico. Můj kluk mi čte myšlenky!
„Stále spolu?“ přeměří si naše spojené ruce. Dělá jako by náš vztah trval staletí.
„A napořád“ stisknu pevněji Ricovu ruku. Na kamenné masce se teď objeví jeho letmý úsměv, který značí spokojenost.
„Tak to je v pohádkách a ve filmech, Kim. Realita je jiná“ odpoví lehce nakrknutě potetovanec. Znovu zopakoval mé jméno! Ty jo, on ví jak se jmenuji! Bravo.
„Upíři jsou původně taky jen ve filmech, knížkách a pohádkách, i přes to tu jsme nebo ne?“ zvednu velmi, velmi ironicky obočí.
„Jenomže tuhle realitu“ naznačí prsty uvozovky „tu si vymysleli lidé“ dokončí. S mým upírem naráz protočím oči „je dobré věřit, někdo tu naději mít musí“ ušklíbnu se. Každý není blbec, přesněji řečeno.

„Naděje je pro děti“ zaujme místo vedle mne.
„Však děti jsou roztomilý“ podotkne Rico hrubě.
„Tenhle fakt se tobě vyhl“ odpoví hbitě Fred.
„A ty si ho nepobral vůbec, vypadáš jak plíseň v kafi“ odfrkne si můj hnědooký upír.
„Ha ha ha“ zmůže se potetovanec jen na toto. Rico ho setřel. Olalala!

Cesta po chodníku proběhla v tichosti. Zbývají asi dvě malé ulice a budeme u naší propůjčené vilky. U vilky, která původně patřila Káji. U posledního bloku jsem se rozhodla ticho přerušit „takže-Co tu děláš?“ Originální otázka, vážně.

Oba kluci se uchechtli mé otázce.
„To, co tady děláte vy“ odpoví v polohádance.
„To, co my?“ zhrozím se představy mé osoby a Rica v posteli. Ou. Tohle snad ne.
„Přesně to, co tu dělá Rico“ upřesní se zdviženým obočím. Jsem asi velikej perverzní člověk, jelikož jsem se mohutně rozkašlala. Kdyby tu Fred dělal to, co tu dělá Rico, tak to. Blé! Když se nad tím tak zamyslím, vůbec jsem neřešila svoji první noc! I když, co na tom chci řešit? Asi radši nic, moje pocity beztak chápete. Tedy pokud si nemyslíte, že jsem nějaká coura.

„Nechápu“ zamumlám. Tváře mi hoří studem i kvůli kašli zároveň, občas se moje hlasivky uchechtnou, ač nechtěně. Moje líce naberou sytější odstín obzvláště, když spozoruji Ricův vědoucí pohled s poloúsměvem na tváři. Přesně s tím úsměvem, s k kterým ho vidíte vždy, když ho něco dojímá a zároveň je na to pyšný. Teď to spíš vyznělo jako rodičovství. Moje hlava je myšlenkama zase úplně jinde, což mi potvrdí i následující část Ricova rozhovoru s Fredem.

„Růžový jednorožci jsou prostě růžový a serou duhu, né že jsou růžový a serou cukrovou vatu!“ zatl pěsti vzteky rudý Rico. Jednorožci, aha?
„Proč by růžovej jednorožec kadil duhu? To nemá logiku!“ klepe si na čelo Fred.
„A co by měl srat? Donuty? Čokoládu? Páčidla?!“ rozhazoval rozhořčeně ruce můj upír.
„Prostě kadí cukrovou vatu! Co na tom nechápeš?“ nechápe potetovanec. Rico se chystal nadechnout, když jsem přišla s velmi chytrou větou „a co takhle prostě jenom další malý jednorožce?“ pokrčím rameny.

Rázem je všechna pozornost jen na mně. Jejich nevěřícné pohledy, že jsem toto vážně vypustila z pusy mluví za vše. Za všechno, co se jim odehrává v té jejich kebuli. Za jejich nevyřčená slova, kterými si přeměřují můj mozek, zda je doopravdy v pořádku a jestli jsem vážně normální. Paradox je, že zrovinka toto se honí hlavou klukům, jenž se z nevinného témata o důvodu Fredovy návštěvy dostali až k jednorožcům.