Láska z nenávisti ✔

48.kapitola

Pohled Kim

Už nikdy se nikdo nedoví, proč zrovna on zanechal svého života, pro obyčejnou upírskou holku. Nikdo nezjistí důvod jeho počínání. Můžeme jen polemizovat o tom, jestli to bylo z lásky ke mně, z přátelství, jenž zrovna silné nebylo nebo za to mohlo vážně jen proroctví. Říkám si, že značná část proroctví čekala asi právě na tento den. Na den, kdy přijdu s armádou k původním a budu žádat spravedlnost. Proč by se totiž chod proroctví dal do pohybu až tady? Proč by až dnes zemřel Ferenc, s mojí dýkou v srdci? Proč by přede mě skočil Fred? Ještě ty jeho slova o tom, ať bojuji. Je to skoro jako by mě nakopl. Jako by se ten adrenalin ve vašem těle probudil a chtěl pomstu. Chci ale pomstu?

Ona bude milovat, dávat a přát. Tato dívka se stane nejsilnější z řad. Pro lásku dokážu bezcitně zbavit života? Dokázala jsem to dřív, dokáži i teď. Chci to ale? Hm? Jediný, komu bych se chtěla vážně pomstít, je Dana. Rozcupovat ji na kousky, ty hodit pod náklaďák, vzít to lopatou a hodit to mravencům, kteří by si to odnesli do mraveniště a aspoň by k něčemu byla, jenomže otázkou zůstává, jestli by se to tělo extrémně rychle nerozložilo, jako to Ferencovo. Jeho tělo teď neuvěřitelně páchne a kdyby nebyla tak napjatá atmosféra, tak si většina dozajista zacpe nos. Je vidět, že po smrti to jejich stará tělesná schránka už nedává. Ono to tělo asi smrt dvakrát nezvládne. Můj pohled padne na upíra, jenž v pevném stisku drží svoji matku. Ta se jako v tranzu kouká na mě, oči vykulené a nenávistný pohled. Všímám si, jak Kurt postupně svoje objetí kolem Dany upevňuje. Přidává sílu, snad schválně.

I ona si to uvědomuje, jelikož se vystrašeně podívala na svého syna. Dech se jí krátil, jak jí pomalu kvůli objetí docházel. Obličej jí začínal rudnout. Myslíte si, že ji přeci nemůže udusit? Opak je pravdou. Uvědomte si, že je to upír. Má velikou sílu, takže jeho sevření s ní stoprocentně něco udělá. Jenomže on si neuvědomuje, že jeho matka je taktéž upírka a k tomu to je ehm. No, prostě Dana. Není tedy divu, že její syn zůstal pod silou své matky na kachličkách podlahy. Krk mu svírá v pevném stisku a nikdo nic nedělá. Možná proto, že ani syn původních se nebrání. Jen odevzdaně lapá po dechu. Kde je ten Kurt, který myslel hlavně na sebe, pak až na ostatní? Mám něco udělat? Odpustil by mi, kdybych mu zabila matku? Odpustil by své matce, kdyby zabila mě? Jeho oči se kulí. Síla upíra ho pomalu dusí. Jsem rozhodnuta jednat.

Vždycky bude lepší být nenáviděna, než aby zemřel, kvůli mým obavám. Taky bude lepší, když to udělám já, protože by neměl rád dva lidi. Takhle bude nenávidět jen vraha svých rodičů. Mě.

Bez rozmyšlení, rychlostí blesku, zastavím za Danou. Má ruka chytne její límec šatů a následně ji odhazuje daleko od mého stvořitele.
„Naše záchranářka se opět předvedla v akci“ uchechtne se Dana, jenž právě stává. Její způsob postavení se, je pěkně neohrabaný. Nohy na obřích podpatcích má roztáhlé, rukama se přidržuje země, aby se jí nohy ještě více nerozjely. Bylo mi jedno, že místo mě je teď u Rica jakási holka. Nebudu ale kecat, naštvalo mě, že se na něj mile usmívá. Ještě víc mě však žere, že jí úsměv oplácí. Bude ze mě žárlivá přítelkyně.
„Nejsem ty, abych nechala sobě blízkého, zabít“ prsknu, podkopávajíc jí jednu z noh.
„Jau“ bolestně sykne, když při mém podkopnutí spadne na bradu.
„Nemáš nosit tyhle štachle“ ušklíbnu se znechuceně. Mysl mi nedá a já se prostě musím podívat na svého upíra, jen abych zjistila, že stojí v těsném objetí s cizinkou.
„Ty se bojíš“ uchechtne se znovu vstávající původní. Hodím na ni ublížený pohled.
„Bojíš se, že ho ztratíš“ zasměje se krátce.
„Nebojím se“ brouknu s hlavou sklopenou.

Opak je pravdou. Šílím z představy, že ho přestanu bavit. Chytám amok z toho, že by mě opustil, že by byl s jinou. Chci vraždit každou, která se k němu jen přiblíží. Takže tohle je ta žárlivost? Jsou to obavy, že ten úsměv, který patří teď jen tý holce, už nikdy nebude můj? Proč mám náhle pocit, že se vzdaluje? Teď, když se blížíme ke konci. Právě ženský si nejvíc všimají konkurence. Ta holka na něj mrká, jak panenka. Rudne při každém jeho úsměvu. Směje se jako měsíček na hnoji a stále odhazuje svoje prameny vlasů. Prameny zrzavých vlasů, které vypadají jako špatně obarvené. Taky zrzka. Stejně jako já. S tím rozdílem, že u mě to je práva barva.