Láska z nenávisti ✔

27.kapitola

Pohled Kim

Byl to neuvěřitelný pocit vidět jej před sebou. Slzy mi smáčely tričko, tváře a tím utvářely rudé fleky na látce. Stojí u mě. Stojí přede mnou. Stojí tady. Je zde. Je tu se mnou. Je živý.
„Nebul už" setřel mi dojatě slzy z tváří.
„To se ti řekne" vzlykla jsem a radostně se usmála. Bez jakýkoliv připomínek jsem mu padla do náruče. Jako na povel jsem se ještě více rozbrečela. Cítím jeho tělo. Cítím jeho vůni. Jeho.
„No, myslím, že by jsme je měli chvilku nechat" zachechtal se Peter. „Tak to teda ne!" začal vřískat Kurt. Teď ne Kurte!
„Sklapni prosimtě a táhni" bouchl Geret do Kurtova ramene a silou mého stvořitele odtáhl ven. Moje maličkost si stále a napořád bude hovět v jeho náruči.
„Chyběl jsem ti?" musel se ujistit. „Bála jsem se" kuňkla jsem. Jeho stisk upevnil, když se mi krvavé potučky nanovo spustily.

„Už mi tohle nikdy nedělej" podívala jsem se mu do očí. Do jeho oříškových krásných očí. Zákeřně pokrčil rameny a konečně spojil naše rty. S vervou a nefalšovanou vášní jsem mu polibky opětovala. Ze začátku jemné, ovšem když si zažádal o vstup do mých úst začal vělký třesk. Zajela jsem mu rukama do vlasů a slastně za ně tahala. Jeho ruce čím dál více pevněji svíraly mé boky. Tak se mi to líbí. Zatahala jsem za jeho hnědé vlasy a to si zasloužilo jeho hluboké zamručení. Ta nepatrná mezera, co naše těla dělila nám neskutečně překážela. Snad i má mysl souhlasila s mým tělem, když jsem vyskočila a obalila kolem jeho těla nohy. Chytila jsem ho kolem krku a sem tam zatáhla za prameny. Své ruce přemístil na můj zadek a vášní občas stiskl.

Byl to můj dech, co se nepředstavitelně chvěl. Byly to mé pocity, co po něm toužily víc a víc. Na rameni se usadila dvojce. Andílek s ďáblíkem. „Vlítni na něj, svlékni ho, ztrhni z něj ty hadry!" našeptával ďáblík. „Ne,j e moc brzy. Ještě není ta pravá chvíle" odporoval andílek. „Chceš ho! Chceš ho hned teď!!" chechtal se červený mužíček s čertovskými rohy. Měl pravdu. „Vážně? V bytě Kurta a ještě k tomu, když jsou před dveřma ostatní?" supěl andílek. Má pravdu. „Si upír!" zahřměl čertík.
„To neznamená, že musíš být taková!" oponoval mužíček se svatozáří.
„Ale znamená, vem si to, co chceš!" usmál se šibalsky čertík.
„Ne!" vykřikl andílek. Tak si sakra rozmyslete co mám a co né! 
„Jdi na něj!"-„Nech to takhle!" vykřikli naráz.

Mé problémy a vnitřní boj uzavřel Kurt, jenž rozzuřeně padl do svého bytu. Šnečím tempem jsme se od sebe odpojili, avšak já stále zůstávala v jeho sevření. Stále mi tiskl zadek, abych řekla pravdu.
„Jdi si sbalit Kim" prskl ke mně Kurt. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Co mu zase přelítlo přes čumák?
„Jdi!" zvýšil hlas a já polekaně seskočila z Rica. Rico se na něj nabroušeně podíval „není pes!" Nejsem no.
„Hleď si svého!" odsekl můj stvořitel a znovu ukázal na dveře od mého pokoje. Nechápavě jsem zašla do pokoje a sbalila poslední věci, které jsem včera nezabalila.

„Takže ty si jako nakráčíš a všechno je v pohodě?" rozezněl se Kurtův hlas. „Sorry, že jsem se nevzbudil dřív!" odsekl Rico.
„Víš, jak na tom kurva byla?!" zařval můj stvořitel a já sebou polekaně trhla.
„Nevím" ztišil se můj brunet.
„Každou kokotskou noc bulela! Byla úplně mimo a dokud se neobjevili oni dva, tak s nikým pořádně nemluvila! Kurva uvědomuješ si, že jí ten život stěžuješ?!" křičel naštvaně syn původních. Tohle není pravda!
„Ví-vím" kuňkl tiše Rico. Cože?!
„Tak se seber a vypadni z jejího života!" zařval co nejvíce nahlas.

Přímo vyděšeně jsem vyběhla z pokoje do obýváku. Nesmí mi znovu zmizet! Nesmí!! Nemůžu ho ztratit! Přiběhla jsem do obýváku, kde se pomalu zavíraly dveře za mým Ricem. „Néé!" vykřikla jsem a hystericky se rozbrečela. Snad instinkt mi radil, abych vyběhla za ním. Náhle to nebyla upíří rychlost, ale rychlost několika upírů dohromady. Běžela jsem tak rychle, že jsem nepoznávala nic z mé blízkosti.